Pondělí 18. ledna 1875

Co to mám, že se mi zdá o tom bídném Italovi? Za šest dní se mi o něm zdálo třikrát. A ještě dnes v noci se mi zdálo o polském hraběti, celou noc jsem ho viděla plakat. K čertu! Tu ropuchu.
Prší, celou hodinu jsem se nudila u diakona.
Paul píše, že máma je stále nemocná, Bože!
Když jsem se vracela do dvora hotelu, zatímco teta platila fiakr, myslela jsem na všechno možné, když tu jsem byla z těch dobrých i špatných myšlenek náhle vyvedena přiblížením jakéhosi muže, rychle jsem pozvedla oči a poznala Clarka, toho Clarka ze Spa, který tvrdí, že ho často zaměňují s Carlem, tak moc se mu podobá.
Jak je dobré vidět živou duši, jak je dobré s někým si promluvit! A jak zřídka si ten požitek dopřeji, ach běda!
Pocítila jsem svrchované uspokojení, že jsem toho muže potkala a mohla s ním několik minut mluvit, připomněl mi náš život ve Spa, veselý a klidný život, jak bychom měli vždy žít, ve Spa jsem byla šťastná, skoro šťastná.
Opravdu potkat živou duši, která vypadá potěšená, že mě vidí, která neodvrací hlavu, ale přichází ke mně jako ke všem ostatním, cítit se na okamžik jako ti ostatní, to je triumf pro ubožačku jako já, a vnitřně jsem si říkala: Tak vidíš, jsi jako ostatní, neodpuzuješ ho, a triumfovala jsem sama nad sebou, nad svými ponurými myšlenkami, nad svými věčnými vzdechy a snažila se přesvědčit, že nejsem tak ubohá, jak si myslím, a před sebou samou jsem chtěla zakrýt svou ubohost a namluvit si, že nejsem odpuzována a zapuzena celým světem.
Do té míry mě ta maličkost – spatřit člověka, který pro mě nic neznamená (co to říkám! velice mnoho už jen tím, že se neodvrací) – potěšila, že jsem kráčela zářivá, s živýma jasnýma očima, zrůžovělými tvářemi a zpívajíc melodii od Offenbacha, neboť ode dne, kdy u nás byli Barrême, Olivier, Fosterová a Woerman, [Škrtnuto: to bylo smutné] jsem upadla zpět do svých ponurých myšlenek a od doby, co jsem v Paříži, kvůli hubování, ošklivým urážlivým slovům, zamračeným minám a divokým pohledům mé tety, jsem zbledla, zošklivěla a znudila se, pokoušela jsem se sice odpovídat, když jsme byly samy, štěkáním jako psi, a na veřejnosti slovy a úsměvy. Ale člověk se unaví a já jsem se unavila a oddala se jakési netečnosti.
Čím jsem trpělivější, tím víc zkouší mou trpělivost a tím víc křičí a hubuje. Dobře vím, že chci-li s ní mít klid, musím na ni jít vyšším tónem než ona a místo čekání na její křik ho předejít větším, než jaký se chystala spustit, to vím, ale často to nedělám z lenosti. Jediný způsob, jak ji udržet na uzdě, je být krutá a panovačná, na mírnost nesmí člověk ani pomyslet.
A přece si nic jiného nepřeji.
Nikam nechodíme a já trávím čas čtením, kouřením a pitím deseti šálků čaje. Jaké krásné zaměstnání! Beati, chi amano il tè!
Bouver et foumer, jak říkával ten ošklivý Mexičan ve Spa.
Jakmile [Škrtnuto: se vrátím] se mi úplně uzdraví hlas, přestanu foumovat, ale bouvování nikdy.
A aby se ještě řeklo, že si kouření neodvyknu, kouřím, protože chci kouřit, a v den, kdy nebudu chtít, přestanu.
[Poznámka z roku 1880: A skutečně, už nekouřím.]

Poznámky

Pozn. překl.: Žertovná italština: „Blažení, kdo milují čaj!" – Marie paroduje blahoslavenství.
Pozn. překl.: Komolená francouzština: „boire et fumer" (pít a kouřit) – Marie napodobuje přízvuk mexického známého ze Spa.