Neděle 3. ledna 1875

Jak čas ubíhá, dvanáct let, ne, třináct let už umím psát, jak jsem stará, za pár dní mi bude šestnáct.
„Svědí mě to a děsí mě to. Doufám a váhám zároveň."
Dina, máma a Walitský zase odjeli do San Rema, já vycházím sama s tetou.
Ital má krásný kočár a dva krásné koně, které řídí sám. Ach! Jak jsem na toho člověka zuřivá!
Malá de Galve je na koni a paní de Galve nás míjí ve fiakru a zdraví mou tetu.
Jdeme do Klubu, není tam nikdo, kdo by stál za řeč. Promenáda je plná a prázdná.
Nudím se bez ctitelů, jako bych je měla vždycky a byla na ně zvyklá.
Ach! Ale toho odporného Poláka nelituji. Chraň mě Bůh, naopak. Jedna polská dáma, kterou mám to neštěstí potkávat všude, má naprosto stejný obličej jako ten tvoreček, jeho tomné, špinavé, světle šedé oči, jeho lícní kosti, jeho pleť, jeho tvář. Jak se mi ta tvář příčí!
Ach! Jak jsou mé vlasy zlaté, kudrnaté a krásné! Jak je miluji. Píšu před zrcadlem, přehodila jsem si krásné kadeře dopředu na temeno hlavy a ony padají na čelo a splývají s krátkými vlásky, ach! ale ach! ach! Ne!
Dívala jsem se na sebe, aniž bych zvedla hlavu, světlo svíček se odráží ve zlatu vlasů, tvář rozehřátá četbou Josefa Balsama je ve stínu.
Ach! Jak se podobám vévodovi!... Dělám jeho výraz! Oči se mi zmenšují, ret nabírá ten pohrdavý výraz, tvář se mi zvětšuje...
Jaké štěstí... je to neuvěřitelné a mé ubohé srdce buší! Chybí mi knír, vezmu vlasy, které zůstaly na hřebenu, a přiložím si je na horní ret, ale to to kazí, bez kníru se vznáším mezi Apollónem Belvederským a Hamiltonem, skrze něj se podobám Apollónovi, skrze Apollóna se podobám jemu, nemohu se na sebe dost nadívat... Ach! Kdybych tak mohla navždy takhle zůstat, ne, nechci, zkazilo by mi to ženskou krásu, na tom nezáleží, ach! jak jsem šťastná. Ach! Kdyby mi v tuto chvíli někdo přišel říct, že se mu podobám, zešílela bych radostí.
Když zvednu hlavu, už to zmizí, ne, budu ji držet skloněnou, píšu a dívám se, píšu, aniž bych viděla, co píšu, musí to být strašlivé čmáranice, na tom nezáleží, chci se vidět, podobám se mu.
Třikrát blázen!
Ne, to není podoba na okamžik, a pokud jsem nakloněná, existuje.
Často se sebe ptám, zda ho nemám v nenávisti, viďte, je to zvláštní, ale přece pravdivé, zvláště toho dne, kdy jsem ho viděla tak zblízka při střelbě na holuby, jakmile pominul první okamžik úžasu, ptala jsem se sama sebe, zda místo obdivu necítím odpor, zda jeho tvář místo toho, aby byla přitažlivá a krásná, není ošklivá a odpudivá, a zda místo toho, abych se cítila k němu přitahována, necítím se odpuzena?
Na okamžik jsem si řekla, že ho považuji za krásného, protože jsem ho neviděla zblízka, že zblízka měl cosi drze odpudivého, pak jsem hledala na povrchu jeho tváře místečko vhodné k políbení, vybrala jsem si tvář u ucha, ale to bylo jen z nouze ctnost. Jeho ucho bylo červené, opálené a jeho kůže na pohled dost drsná?
Nestačila jsem to domyslet, a už jsem myslela jinak, pravý opak. Dodnes v něm vidím ty rysy, které jsem mu tehdy přisoudila, a dodnes nevím, zda ho shledávám přitažlivým nebo odpudivým. Včera se mi zdál odporný, dnes nesrovnatelný a tak je to vždycky. Vlastně sama nevím, miluji ho, nebo mi je lhostejný, jedno z těch dvou to musí být, není to tak těžké uhodnout, u trente-et-quarante jsou jen dvě šance, u rulety třicet sedm, tohle je trente-et-quarante.
Říkám hlouposti, blábolím.
Rychle si zaplétám vlasy a zvedám hlavu a ničím podobnost s tím ďáblem.
Ubohý tvor, co já jsem!
A šílená jsou má šílenství, pochybovat o tom, že je jediným mužem, který se mi může líbit! Vpravdě je to ztráta času.
Ano, miluji ho stokrát, tisíckrát, ano!
A přece kdybych ho viděla s jeho ženou, zdá se, že bych se chtěla podříznout za to, že jsem přiznala, byť jen sama sobě, tu nehodnou a ponižující slabost.
Milovat! Snížit se k tomu milovat muže, který mě nezbožňuje! Fuj! Klesám na úroveň lůzy.
A nacházím velikou sladkost v tom ponížení, sladkost bolestnou a dráždivou, ale příjemnou.
Málo mě zajímá, jaké ponížení, být sladké? Ne, ale odporné, ohavné.
Co chcete, má jediná zábava je milovat toho Satana!
Dnes večer zase v Italské opeře, stejná opera, skoro stejné obecenstvo s výjimkou Galveových.
Arson, bratr toho druhého, nám byl představen Paulem, který tři dny nevychází, a dnes večer jsem si ho vzala do opery, aby byl naším průvodcem.
Audiffret ve své lóži, melancholický, s hlavou nakloněnou na paži, vypadá, jako by snil.
Teta shledává, že se podobá jako vejce vejci jejímu zesnulému manželovi, ne když si ho vzala, ale na fotografii, kterou od něj máme z jeho třiceti let. V takovém případě musel být Romanoff krásný, ostatně je to známo, říkalo se o něm bel homme (růžové šaty, můj účes dobře).
Dva večery za sebou v tom divadle a zdá se mi, jako bych byla doma, a to se mi líbí. Vracím se v půl jedenácté, abych vstala na Leclercka, který přichází v osm.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „attractive".
Pozn. překl.: V originále v kurzívě: „bel homme" – krásný muž.