Pátek 25. prosince 1874

Vánoce, půlnoc, křesťané, to je ta hodina a tak dále.
Česala jsem se, když ohlásili pana Jeana de Woermana, jako by obchodník se suknem mohl mít šlechtické „de“! Ale to tak málo stojí a jemu to dělá takovou radost –
Teta ho přijala, máma je už čtrnáct dní na lůžku, jsem z toho celá neklidná, jednak kvůli věcem, které jsem viděla v zrcadle (rok ještě neskončil!), jednak kvůli svědění nosu.
Nesešla bych dolů, kdyby nepřišla malá Fosterová.
Ten krásný pán se mě ptá, zda letos v zimě budu chodit do společnosti, načež jsem s náramně nevinným výrazem odpověděla, že ne, až příští zimu.
„Ani na matiné?“
„Do společnosti v Nice ten první rok vůbec ne, ale v Itálii ano.“
„A proč ne tady?“
„Nevím, máma nechce, abych vstoupila do společnosti v Nice.“ Tu se obrátil k tetě:
„Jak to, madam, vy jste koupila vilu jen proto, abyste v Nice nezůstala!“
Řízla jsem se do prstu na levé noze a měla jsem máminy botky, dvakrát či třikrát jsem zahlédla, jak se mi Woerman dívá na nohy. Co u čerta provedla se svýma nohama? musel si asi říkat.
Teta byla k podivu velmi zdvořilá a milá.
Vzala jsem s sebou Fosterovou a zapínala si botky, abych s ní šla na procházku, když na mě z máminých pokojů volají, že páni de Barrême a d’Olivier jsou u pavilonu. V rozpacích jsem otevřela balkónové dveře a hlasem nadmíru líbezným:
„Pane de Barrême, pojďte tudy, my nebydlíme v pavilonu.“
„Opravdu, slečno, myslel jsem, že je to tady!“
„Ne, ne.“
Botka nezapnutá, Fosterová na mě čeká a starý de Barrême, kterého jsem musela představit tetě.
Za dvě minuty jsem byla hotova a představovala pány. D’Olivier je padesátiletý muž s prošedivělými vlasy, širokou a kulatou tváří, malý a dost zakulacený.
Nedal se prosit, usedl ke klavíru a zpíval, pak zpívala Florence „Znáš ten kraj“, romanci, kterou jsem právě předělala po svém:
Znáš ten kraj, kde pro pomeranč je příliš chladno, kraj zlatých vlasů a ruměných tváří, kde prší často, kde kůň je tak ladný, kde se za sezóny tolik divů spatří, kde září s úsměvem jak paprsek z nebe roj mužů okouzlujících, s očima šedýma či modrýma?
Ach běda! Kéž bych ho mohla následovat do té vzdálené země, odkud mě čert vyhnal.
Tam bych chtěla žít, trávit čas, pořádat dostihy. Znáš ten palác, kde bydlí tam daleko, ty síně se zlatým obložením a rozlehlé stáje, které mě přitahují dnem i nocí, jako by ke mně vztahovaly paže?
A jedině tam chápu, co je život.
A ten park, kde každý den tolik andělů i démonů defiluje, skvělých, velkolepých, vévodů a spřežení. Ach běda! Kéž bych ho mohla následovat
na ten šťastný břeh, z něhož mě osud vyhnal. Tam bych chtěla žít, milovat a zemřít.
Potom d’Olivier zpíval znovu, a nezpíval špatně.
Teta byla k těm dvěma stejně laskavá jako k Woermanovi, ba ještě víc. Mluvilo se o nábytku, o přístavbě.
Konečně jsem vyšla s Fosterovou a Victorem, je tam jen dav, nicméně, chci říci, že je velice zajímavé se procházet v takový den.
Procházejí se Furstenberg, d’Arnim, Lambertye, Jarchewsky, Woerman a ještě dva, které neznám.
Nicejská mládež!
Gambart nás minul, slyšela jsem, jak mě zdraví, a poznala jsem ho až potom.
Projeli jsme se kočárem a komedie skončila.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „walking“. ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky: „Connais-tu le pays“ (romance Mignon z opery Ambroise Thomase, 1866; srov. 11. prosince). ↩
Pozn. překl.: V originále latinsky: „Juventus Nicæa !“ – Marie paroduje klasické oslovení. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „finita la commedia“. ↩