Středa 23. prosince 1874

Když nás Howardovy vidí u Laussela, klopí oči. Před odchodem na lekci proběhla dlouhá diskuse: Budeme Howardovy zdravit, nebo ne?
Na mou věru, jste k popukání! Co ještě chcete, aby vám udělali? Já zdravit nebudu, a budete-li zdravit vy, nemluvě o tom, jak nevhodné by to bylo, vymyslí si ještě nějakou novou hloupost.
Nezdravit je nebylo těžké, protože držely oči sklopené, měly rozpačitý výraz a jistě dostaly příkaz nezdravit.
Ale kdybychom žily ve společnosti, žádná lůza by nic nezmohla. Ať se někdo pokusí vykořenit Prodgersovou nebo paní Sabatierovou atd. – ale dost! Okolnosti jsou dostatečně známy. Naše historie je nezbytná pro můj deník; končím ji tam, kde začíná můj rozumný deník.
Jdu do opery, růžové šaty a můj účes, sluší; vypadám na dvanáct, jak říká máma – tím lépe.
Píšu, Dina vejde a já jí složím tento akrostich:
E Ejhle, zmalátnělá ve svém tuku
M Mlsajíc Dumase
I Imunní vůči veškeré snaze
L Líbezná spala a nemilovala
E Emile se zjeví – a sen je ten tam!
Málem jsem zoufala, když jsem přijela a viděla divadlo prázdné, ale kolem poloviny se naplnilo, a dokonce se objevili d’Audiffretovi, otec a syn, Lambertye s malým Parachewským.
Za chvíli přijde Prodgersová k d’Audiffretovi, ale nebyli spolu ani pět minut sami, když přišel komandant; jakmile ten vešel, d’Audiffret uteče, jde k Lambertyeovi a do lóže, jež odděluje Prodgersovou od Lambertyeho a v níž je jakási herečka – ale k Prodgersové se už nevrátí; otec tu vchází, tu vychází. Ubohá žena v brýlích po půlhodině společnosti a nehybného komandanta nakvašeně popadla pelerínu, ještě nakvašeněji šálu či nákrčník a odešla.
Constantin se stáhl s Enotëasem do lóže ve druhém patře (bel étage) vedle velké lóže, jež ho skrývala; občas jsem zahlédla kukátko zpoza sloupu oddělujícího lóže.
Při odchodu Dávají „Trubadúra“ a Eleonora je tak komická, že tu operu mám raději než jakoukoli jinou. V posledním jednání, když začala „prchni, prchni, jsi ztracen“, propukla jsem v smích, protože v tomto místě je zvlášť směšná a já ji dost dobře napodobuji; tenorista, stejně tlustý jako ona, který musel podpírat tu tlustou Eleonoru, zatímco ona tím nejošklivějším způsobem na světě umírala, se také smál, a ve chvíli, kdy měl říci „a já se opovážil proklít tohoto anděla“, nebo přibližně tak, skláněl hlavu a smál se; Dory-Azucena se na svém bídném lůžku taky usmívala; jediná Pastalis se nesmála, ta to myslela vážně a ničila se grimasami.
Při odchodu pozdraví Galula a omlouvá se, že kvůli oblečení nepřišel do lóže. Téměř ve chvíli, kdy jsme nasedaly do kočáru, začala Dina prosit, ať chvíli počkáme, že otec jde – ale protože jsme se nezastavily, řekla, že je se synem; nevím, z jaké pošetilosti jsem se otočila a hledala v davu, a tak jsem se zdržela o několik vteřin déle.
Doma vyprávím tu Dininu hloupost a ona zvolá:
„Tak víš, proč jsem chtěla počkat?“
„Jistěže, abys viděla tu krásu,“ řekla jsem.
„Ale ne, to proto, že Constantin přibíhal, co mu nohy stačily.“
„Hlouposti!“ Pak po krátké odmlce:
„Přísahej mi, že je to pravda.“
„Přísahám.“
„Dej mi svaté čestné slovo.“
„Dávám je.“
„Tak to lžeš; ten muž tam nebyl, odešel dávno před koncem.“
„Ne, přísahám, že je to pravda; přibíhal po služebním schodišti a spěšně otvíral dveře – víš, v té čekárně!“
„Říkám vám jen, že vymýšlíte nevhodné věci a rozesmíváte mě, to je vše.“
„Nikdo nic nevymýšlí,“ řekla máma.
„Proč si nevymýšlíme něco o Audiffretovi, o Lambertyeovi, o Jarakowském, o Arnimovi?“ dodává teta.
„Ano, proč si nic nevymýšlíme – protože nic není; ale tady, když člověk vidí, nemůže nevidět. Ostatně je to starý blázen, tomu člověku může být třicet let! Divím se jeho drzosti“ (doteď jsem překládala do francouzštiny, teď ji nechám mluvit rusky, jak mluvila). „Jaká nestydatost, má starou ženu a něco podniká, ten darebák!“
„Ten sprosťák,“ pokračovala teta ve chvíli, kdy máma přestala. „Jak se opovažuje!“ Pak obě sborově opakovaly: „Zbláznil se, zbláznil se.“
Dobrá, čemu mám věřit? Chci věřit, že to není pravda – co to? Bezpochyby nic není, to jest není do mě zamilovaný; takové věci věřím jen po mnoha pochybnostech a jedině když jsou tím či oním způsobem dokázány – ale prostě se na mě dívá, připadám mu hezká. To je vše. Připadá mi, že na jednoho Nicejce mluvím až příliš, ale jelikož píšu, co si myslím, a říkám, co píšu, nemohu vynechat markýze de Constantin, leda bych porušila svůj slib říkat pravdu a nic než pravdu, což u této osoby nemám chuť porušit – však já vím, jak to myslím. Ostatně (můj věčný „ostatně“) – ať obdiv přichází odkudkoli, vždy lichotí, a opravdová žena se vždy zajímá o takové věci, ať přicházejí shora nebo zdola. Můj případ není zcela na dně, nýbrž uprostřed.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „basta !“ ↩
Pozn. překl.: Opera Giuseppe Verdiho (1853). ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „fuggi, fuggi sei perduto“. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „ed io osava quest’ angelo maledir“. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky a francouzsky: „mio eterno d’ailleurs“ (Marie ironicky komentuje vlastní psací manýru). ↩