Pátek 18. prosince 1874

Vlčí mráz; procházely jsme se zahalené v krásné kožešině z polární lišky s Florence. Enoteas a Terffidua (Saëtone a Audiffret pozpátku) se procházejí, pak nás rychle jako blesk minuli Lewin a Clémentine. Jen aby ta potvora nerozbila to manželství.
Daly jsme si horkou čokoládu v kruhu Méditerranée u Rumpelmayera.
Paul, ten nešťastný ztracenec, se téměř neukazuje; tráví život uprostřed toho nejhoršího, v klubech pro služebnictvo, v pajzlech atd. atd. Všude si půjčuje peníze, dělá dluhy. Po událostech v Ostende – co se dalo čekat? Má matka zkusila vše – hněv, toleranci, něžnost, přísnost; zapomněla na jednu věc, jedinou, co by ho snad mohla zachránit – pevnost! Tu nemá, ale to není její vina. Ten chlapec je natolik zkažený a neřestný, že jediná věc, která ho může zachránit – a nás s ním – je jeho smrt. Když s ním matka mluví, nevěnuje pozornost tomu, co říká, jako by byl hluchý nebo jako by se ho ty výčitky netýkaly. Je pobuřující a děsivé takové zatvrzení, taková zkaženost v tak mladé bytosti!
Všichni budou obviňovat matku – a co zmůže s tím netvorem!
Ze školy Hactiovy v Ženevě, školy veliké pověsti, ho musela vzít; umístila ho u Washe, odtud ho rovněž vzala, protože ho nechtěli ponechat; v lyceu, státním ústavu, seriózním a klasickém, se stala totéž. Nakonec ta ubohá matka se rozhodla ponechat si ho doma, připravit ho na univerzitu; zavolala ho a mluvila s ním laskavě, prosila ho, aby se polepšil, plakala; on plakal taky, pokrytec! – ale nevyslechl výborné důvody, jež mu dávala. Vzala ho na cestu v naději, že vzdálen od Nice, od špatné společnosti, do níž upadl, že blízko ní se polepší – a v Ostende dokázal, jak moc. [Mezi řádky: Duk superbus] Chtěla ho odvézt do Německa a umístit v přísné škole, ale neměla peníze a musela ho dovézt zpět do Nice, kde se dozvěděla o smrti Emilově; ta smrt jí hluboce otřásla, zavolala znovu Paula, který plakal a prosil ji, aby ho nechala u sebe, slibuje, že se bude dobře chovat; měla slabost povolat a uvěřila mu.
Je nemožné říci, do jaké míry je neřestný! Když s ním mluvila o Ostende, ani v nejmenším se nerozrušil a zachoval si příšerně lhostejný výraz.
[Škrtnuto: on má] Ale takové zatvrzení nemůže existovat, myslela jsem si často; a přece existuje, vím to a nemohu tomu věřit. Mé srdce není dost kalené v lidských neřestech, aby připustilo [Škrtnuto: takové] takové hrůzy!
Dnes přišel strážník a ptal se po něm, ale nikdo neví, kde je – ví to vůbec někdy někdo? Co mohl provést? Snad kradl. Ach, jak je mi bolestné vědět, že ten tvor je můj bratr! Jeho neřesti nemohou dále růst, anebo nemůže dále žít, neboť budou-li přibývat s věkem, bude to netvor, jakého si nelze ani představit, netvor, jaký nemůže existovat, netvor, jaký nikdy na zemi nebyl. Nyní má všechny neřesti, jaké může muž mít – ach, zapomínám na vraždu... To je to, co mu ještě chybí. Ale ne, vrahem nebude; k zabíjení je přece jen třeba jisté velikosti duše – on je příliš hnusný, příliš nízký, příliš špinavý. Shnije ve své bídě.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále latinsky: „Duk superbus" — pyšný vévoda (Mariina poznámka na okraji).
Pozn. překl.: V originále anglicky: „policeman" — strážník.