Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Čtvrtek 17. prosince 1874

Po návratu z procházky jsem se dozvěděla, že Markevičová právě odešla, přicházejíc od paní Howardové, která ji pozvala na matiné, jež pořádá v úterý.
– Vidíte, nešly jste k ní a nebudete pozvány, – řekla jsem. – To bude slavnost pro Markevičovou a pro Pattona! – dodala jsem. Říkala jsem to a přitom si myslela, že návštěva by na tom nic nezměnila.
Máma a teta mohly jít dnes, protože paní Howardová jim složila návštěvu v úterý předminulé, před týdnem; nechaly by paní Howardovou čekat, jako ona čekat nechala je, a bylo by vyrovnáno. Ale matka je nemocná a teta nechce jít, vidouc chladnost těch fabrikantů papíru, a má pravdu. U všech všudy! Nemáme si co vyčítat, jsme čestní a, a čistí! K čertu! Má člověk vyhledávat mrzuté měšťáky, když se tváří kysele? Ach, kdybychom udělaly něco špatného, kdybychom byly vinny, to by bylo něco jiného, ale s časem a hlavně s pomocí Boží zvítězíme, a pak si oddychnu! Potřebuji to. Nikdo neuvěří, ale přísahám, že za celý den sotva najdu minutu, kdy bych nevzdychala. Při probuzení, při lekcích, u klavíru, zvláště u klavíru, u stolu, večer, v divadle, na ulici, při uléhání a někdy i ve snu – všude jsem sužována! Mám chuť jít prosit mámu a tetu, ať odtud odjedeme, a prohlásit jim, že příliš trpím, že se bojím, aby mě to neustálé trápení neopotřebovalo na těle, jako mi opotřebovalo ducha.
Zdá se mi, že nedostatečně vysvětluji své nesnáze a starosti, jako se mi zdávalo, že jsem nikdy dost neřekla, jak miluji vévodu z Hamiltonu.
Můj žal totiž není neštěstí, které přijde jednou a člověk je oplakává – celý můj život je nyní žalem; každá hodina, každá minuta je plná mrzutosti, raněné hrdosti, urážek!
Není to jako strašný úder hromu, který [Škrtnuto: vyděsí] děsí – je to jako příšerný a neustálý hluk; člověk utíká a on ho pronásleduje! Je ve vás samých a člověk nemůže utéct sám sobě. Nedokázala jsem zadržet slzy od pěti do sedmi a teď jsem přestala, ale jsem zlomená a nešťastná! Oči mám unavené, ztratila jsem veškerou sílu!
Veliký Bože, stěžuji si, ale neobviňuji Tě! Chceš, abych nyní trpěla, a já trpím, ale dovol mi si stěžovat – nevěř, že to jsou [Škrtnuto: stížnost] reptání proti Tvé vůli; jsou to jen zmírnění mé bolesti; ostatně neříkám nic nahlas, jen píšu.
Máma a teta přede mnou už nemluví o nikom ze společnosti; jakmile totiž uslyším mluvit o svém trápení, vybuchnu – odejdu nebo pláču.
Ach, kdyby ten proces konečně skončil!
Brzy odjedeme. Do Nice se vrátíme teprve za dva roky [Škrtnuto: a půl], tedy v zimě 1876-77; za tu dobu se bude stavět, za tu dobu bude snad ta věc skončena, za tu dobu – kdo ví – snad už nebudu potřebovat ten niceský svět, snad mě někdo vysvobodí a dá mi postavení. Bída nad bídami! Ubožačka, to jsem já! Ó, nemohu snést tu nutnost závislosti. A musí to být.
Jindřich IV vytrpěl mnohé věci, než se stal králem Francie, mnohá ponížení. I já budu jednat jako on – přes toto předsevzetí se má pýcha bouří, a je zvláštní, jak zuřím dnes večer nad tím, že se mohu pozvednout jen skrze manžela, že mu musím dlužit všechno, že od něho mám mít všechno!
Ale dá-li mi to pocítit – na mou věru! – ukážu, čeho jsem schopna!
Ach, kdyby to mělo být dnes večer, nebyla bych schopna skoro ničeho – nežádám nic jiného než ulehnout a spát, zejména spát a zapomenout.
Čekejme, čekejme, čekejme ještě. Bůh je veliký!