Sobota 12. prosince 1874

Máma, Dina a malá Fosterová jsou na matiné Masséna.
V Opeře znovu „Trubadúr“; máme s sebou Florence (bílé šaty, můj účes, sluší). Sál je plný a čtyři lóže s tou vedle sebe obsadila více či méně mladá mládež Nice.
Audiffret se Saëtonem, první v bílé vázance; dnes večer si mohl vzít za heslo veselost – smál se, často přesedal a zaujímal pózy, které dokazovaly, že dobře povečeřel nebo že byl obzvlášť veselý.
Co se jeho přítele týče, ten měl víc než kdy jindy vzezření člověka, jenž mnoho přemýšlí.
My Docela jsem se pobavila; Fosterová je zajímavá a vtipná. Teta se celou dobu usmívala; teprve doma jsem se dozvěděla příčinu té veselosti – zdá se, že mě Audiffret nepřestal lorňovat a nějaký jiný stařík se na mě díval.
Teta Já jsem si ničeho nevšimla; zdálo se mi naopak, že mladý Terffidua s rukou na tváři nic neviděl, ale jak si rukou stínil tvář, mohl mě viděl pozorovat vidět, aniž by to bylo znát – to bylo o přestávkách; během jednání nic nevím, dívala jsem se na krásnou Eleonoru z onoho večera.
Jestli se na mě dívá, připadám mu hezká, a připadám-li mu taková, proč nežádá, aby mi byl představen? Minulé léto Arson myslím řekl, že o to žádal; nejsem si tím ale jistá.
Dnes odpoledne jsem potkala Lise a Aggie v obchodě; hovořily jsme dost přátelsky... a na matiné paní Howardová přistoupila k mámě jako první.
Ty bílé šaty mi sluší, a večer hodně získávám.
Když jsme se vrátily z divadla, pracovaly jsme na odpovědích na dotazník; musela jsem opravit všechny hlouposti, které napsal Walitský; ulehla jsem teprve deset minut po druhé.

Poznámky

Pozn. překl.: Opera Giuseppe Verdiho (1853). ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩