Sobota 12. prosince 1874

Máma, Dina a malá Fosterová jsou na matiné Masséna.
V Opeře znovu „Il Trovatore"; máme s sebou Florence (bílé šaty, můj účes, dobře). Sál je plný a čtyři lóže [Škrtnuto: s tou] vedle sebe byly obsazeny více či méně mladou mládeží Nice.
Audiffret se Saëtonem, první v bílém vázanku; dnes večer si mohl vzít za heslo veselost – smál se, přemísťoval se často a zaujímal pózy, které dokazovaly, že dobře povečeřel nebo že byl obzvlášť veselý.
Co se jeho přítele týče, ten měl víc než kdy jindy vzezření člověka, jenž mnoho přemýšlí.
[Škrtnuto: My] Docela jsem se pobavila; Fosterová je zajímavá a vtipná. Teta se celou dobu usmívala; teprve doma jsem se dozvěděla příčinu té veselosti – zdá se, že Audiffret mě nepřestal lorňovat a nějaký jiný stařík se na mě díval.
[Škrtnuto: Teta] Já jsem si ničeho nevšimla; zdálo se mi naopak, že mladý Terffidua s rukou na tváři nic neviděl, ale s rukou zastíněnou na tváři mohl [Škrtnuto: mě viděl pozorovat] vidět, aniž by to vypadalo – to bylo o přestávkách; během jednání nic nevím, dívala jsem se na krásnou Eleonoru z onoho večera.
Jestli se na mě dívá, shledává mě hezkou, a shledává-li mě takovou, proč nežádá, aby mu byl představen? Minulé léto Arson myslím řekl, že o to žádal; nejsem si tím ale jistá.
Dnes odpoledne jsem potkala Lise a Aggie v obchodě; hovořily jsme dost přátelsky... a na matiné se paní Howardová přiblížila k mámě jako první.
Ty bílé šaty mi sluší, a večer hodně získávám.
Po návratu z divadla jsme pracovaly na odpovědích na dotazník; musela jsem opravit všechny hlouposti, které napsal Walitský; ulehla jsem teprve ve dvě hodiny a deset minut.