Středa 9. prosince 1874

Je zima, nudím se. Foster odpovídá na můj dopis; myslím, že nemá chuť vzít si na starost mého koně. K čertu s ním tedy!
U Laussela jsem viděla Hélène a Lise, které jsou zcela chladné; dnes večer mají večírek pro dívky, nejsme pozvány. Proč tedy včera přišla? Před večeří u Fosterové; zítra pojede se mnou na koni.
Plakala jsem, aby mě pustili do Paříže. Bláznice, bláznice, arcibláznice! Jestli jsem na vteřinu věřila, že něco dostanu bez scén, křiku a slz! Je třeba tahat, dráždit, mučit – a teprve pak se něco udělá. Přes čtvrt hodiny jsem seděla před tetou s hlavou na stole mezi pažemi; byla jsem zuřivá, chtěla jsem odejít s výbuchem, vstala jsem a řekla:
„Na, tady máš, satane!“ a uhodila jsem tetu ze všech sil do kolena rukou a pak ji odstrčila tělem.
Je to vulgární, ale člověku se uleví!
Ach, Bože můj, pomoz mi!
škrtnutoJá (nečitelné), nejsem
[Poznámka z 24. prosince 1874: A odpusť mi ten nedůstojný a ohavný čin.]
Dnes jsem podruhé viděla toho kudrnatého osla, ale kudrnatého jako hřbet a boky má zrzavé a kudrnaté. Ten osel mi připomíná vévodovu hlavu a červenám se, když ho vidím. Ubohý vévodo! Není to pro tebe lichotivé.