Úterý 1. prosince 1874

Včera se s námi přišli rozloučit hraběnka Merjeewská a její syn. Jak se na mě díval! Ale já jsem se neotočila neotočila, navzdory všem jeho upřeným a melancholickým pohledům, třebaže jsem je cítila a musela se přemáhat, abych se na něho nepodívala.
Kolem druhé hodiny déšť ustává a jdu s tetou na koncert.
Projížděly jsme kolem nádraží, odkud se valil celý dav lidí, kteří doufali, že zahlédnou císařovnu. Walitský ji viděl; byl s konzulem Pelikanem a Rangoulim, kapitánem Jarevny.
Mluvily jsme o Schestakoffovi, který je vojenským přidělencem v Terstu, tak jako Wittgenstein v Paříži.
„Jak to, že říkáte, že Schestakoff nic neznamená, když Wittgenstein večeřel u Mac-Mahona s velkoknížaty? Ano, protože Wittgenstein není Schestakoff; je to kníže Wittgenstein ze starého rodu, s rytířským jménem, z naší císařské rodiny.“
Odporovala jsem jí a ona mě přesvědčovala, takže se celou dobu mluvilo o paní Rosalii Léonové.
Věru, ten rozhovor je příjemnější než mnohé jiné – okořenila ho špetka Hamiltona. Teta řekla, že Wittgenstein je snad na stejné úrovni jako Hamilton.
„Hamilton, ano, ten je královské krve,“ řekla jsem.
Těší mě, že pokaždé, když chce říci něco velkého, ušlechtilého, dobrého, řekne Hamilton. Jak by se také mohla vyjádřit jinak, ptám se!
Čtu svůj čtvrtý svazek; v Paříži jsem do něj připsala poznámky, které se dokonale shodují s tím, co si myslím nyní. A přes všechno, navzdory rozumu, věřím ještě dnes, v tuto chvíli (je to šílenství!), věřím tomu, čemu jsem věřila tehdy. Je to takové šílenství, že těžko chápu celý jeho rozsah, a právě proto je to šílenství, věc neuvěřitelná, nesmysl, nehoráznost bez jména, nepopsatelná hloupost – právě proto tomu věřím. Nevěří tomu můj rozum, věří tomu cosi jiného, čemu nerozumím – můj génius, jehož existenci při této příležitosti uznávám jako Sokrates. A pokaždé, když čtu svůj starý deník, zejména stránku 130, svazek čtvrtý, věřím tomu tak silně, že mám dojem, že ztrácím rozum.
Ta stránka 130 mi rozbuší srdce a ten anglický citát mi plete hlavu a utvrzuje mě v šílenství do té míry, že si myslím, že všechno kromě toho je šílenství.
Můj ctěný strýček Georges včera propadl všemožným i nemožným záchvatům zuřivosti a křičel na dědečka, na mámu a na tetu tak strašné věci, že z toho vstávají vlasy na hlavě, a naplňuje mě to rozhořčením a vztekem. Není na světě zločin, který by jim nepřičetl, a zakončil své proslovy slovy, že už ho unavuje skrývat jejich hrůzy a že on, nevinný, je zapleten do jejich špinavých záležitostí.
Probůh! Když slyším takové věci, ztrácím se a chápu všechny zločiny, jichž se člověk může v takovém rozčilení dopustit!
Audiffer se procházel s Prodgersovými; jsem nespokojená, protože když nemohu mít muže u sebe, ráda je vidím samotné.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩