Středa 2. prosince 1874

Jaký den příkoří a hlubokých ponížení!
Výkřiky a nářky činí bolest všední. Nebudu si stěžovat, pouze vypovím, co se mi dnes přihodilo.
1° Markevitchová přišla ráno matce povědět, že jí Schablikinová, která od ní právě odešla, sdělila, že celá zahraniční kolonie, které už došla trpělivost s Georgesovými ustavičnými skandály a kterou hlavně pobouřila jeho historie s Prodgersem, chce v čele s Prodgersem požádat nového prefekta, pana Decraise, aby pana Georgese de Babanine vyhostil z departementu Alpes-Maritimes. 2° Nevím, kdo řekl mámě, že se její syn chová tak, že musí co nevidět počítat s úřední důtkou od prefekta.
Vyprávěla to u večeře a pak se rozplakala; já jsem neplakala, ale cítila jsem tolik hněvu a hanby, že jsem celá zbledla.
Strnulá, s nehybnýma očima a bílými rty, krokem automatu jsem opustila jídelnu. Teta mě dostihla v půli cesty; zeptala jsem se jí, co řekla Markevitchová, a ona mi řekla, že kvůli Georgesovi a Paulovi a kvůli všemu vůbec, a hlavně kvůli Pattonovým pomluvám, chtějí požádat celou rodinu, aby opustila Nice, a Patton je v tom s nimi. Jakkoli to bylo absurdní, uvěřila jsem tomu do té míry, že jsem si myslela, že umřu hanbou a zoufalstvím, když jsem došla domů. Máma přišla a začala tetě vytýkat, že mi to řekla; pak, jako by to chtěla napravit, ujistila mě, že to není pravda, ale to mě rozhněvalo – hněv jsem ovšem držela v sobě a jen jsem nehybně seděla s bradou v dlani. Zůstala jsem opět sama, a když teta a Dina vešly a chtěly mluvit, vzala jsem je za ramena a dosti jemně je vytlačila z pokoje se slovy: „Jděte, nemohu vás vidět“ – a zamknuvši dveře, padla jsem zpříma na zem na matraci a dala se do pláče; tehdy mi na okamžik přišla myšlenka otrávit se nějakou kyselinou z mého chemického přístroje.
V tomto ohledu jsem citlivější než na smrt všeho, co mi je drahé; víc než život mi berou, když mi berou vážnost, a hanba a potupa jsou pro mě horší než všechna představitelná mučení. Kdyby se něco takového stalo, mohla bych klidně zemřít, aniž bych pro to cokoli učinila. Jen proto (jen!!), že nejsme přijímáni ve společnosti, zakouším ustavičné mučednictví. A za to přísahám Pattonovi věčnou nenávist, neboť on je toho příčinou, on varuje všechny před námi jako před zloději, vrahy, nebezpečnými lidmi, a kdoví čím ještě! Co by se se mnou stalo, Bože můj, kdyby se to opravdu přihodilo? Moje fantazie si to nedovede představit. Když mi to řekli, celá jsem zledověla a ucítila jsem jakýsi šum ve vlasech – nepochybně se stavěly na hlavě. Vyšla jsem po schodech a lehla si vedle velkého psa jako bez sebe; zdálo se mi, že kdyby hořel dům, nehnula bych se. Tak jsem ležela skoro hodinu, pak jsem se posadila ke stolu a dívala se do zrcadla; vytáhla jsem deník, otevřela ho, namočila pero do inkoustu, ale pero zůstalo nehybné a list bílý – nemohla jsem se hnout, byla jsem zkamenělá.
Požádala jsem o čaj a vypila šálek; pak jsem poprosila tetu, aby mi umyla hlavu, což udělala; klidnější, ale stále otupělá, jsem psala. Je to přes čtyři hodiny, ale ještě zdaleka jsem se z toho nevzpamatovala. Co se týče našeho vyhoštění z Nice – je to pravda? Proč by si to vlastně teta vymýšlela? A pak Ale zdá se mi to absurdní a nemožné – co jsme provedly? A copak se skandály Georgese Babanina týkají paní Bashkirtseffové a paní Romanoffové? Člověk není zodpovědný za chování dospělého bratra, který žije odděleně! A kdo ví? Možná toho Patton tolik namluvil, že je to možné, když se říká, že je v tom s nimi.
Matčina ujišťování mi připadala velmi ubohá a banální; i ona sama, ač tvrdila, že to není pravda, říkala tetě, že jisté věci vědí jen starší lidé a neměly by se říkat mládeži, jíž zvláště Marii, kterou uvrhnou v hluboké zoufalství.
Ano, je to pravda! Má matka i teta jsou zachmuřené a zdrcené a snaží se vypadat přirozeně. Od nich se teď pravdu nedozvím, to je hotovo. Teta si po těch výčitkách dá dobrý pozor, aby nemluvila, a matka se s protivnou přetvářkou bude domnívat, že udělá lépe, když bude mlčet a nechá mě v pochybnostech horších než to nejhrůznější na světě. Nevím, čemu mám věřit; vím, že jsem velmi nešťastná; byla jsem už předtím, a dnešek – a tato poslední rána by byla střechou budovy, která se zdvihá kámen po kameni, den za dnem. Bože můj, proč trpím já? Co jsem provedla? A za chyby druhých budu obětována! Vždyť to není ani má matka, je to můj strýc – to je tak vzdálené.
Sotva jsem začala žít, a už mě postříkalo bláto jiných.
Bože! Ty jsi spravedlivý, Ty mě nenecháš zahynout v tolika podlostech! Ty mě zachráníš z propasti, do níž mě strhávají! Ty mě omyješ z potupy, jíž jsem poseta! Ale co jsem provedla, Bože můj! Mám trpět hanbu za druhé? Bože můj, Ty víš, že tato hanba je pro mě horší než smrt a že bych dala vše, vše na světě, abych v tuto chvíli mohla zaujímat slušné postavení – jen slušné! Nežádám nic víc.
Spravedlivé nebe, Veliký Bože, Ježíši a Matko Kristova! K Vám se obracím – zachraňte mě! Nemám nikoho než Vás! Tentokrát neprosím, abyste mi dali štěstí, prosím, abyste mě nenechali bídně zahynout, prosím, abyste mě zachránili od té strašné hanby. Vyslyšte mě, a jestli jsem zhřešila, odpusťte mi!
Jsi příliš velký – trestat ubožačku, zrnko písku, jako jsem já, není Tebe hodno. Odpusť mi! Odpusť mi! Odpusť mi!

Poznámky

Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩