❦
Středa 2. prosince 1874
Mercredi, 2 décembre 1874
Jaký den příkoří a hlubokých ponížení!
Quel jour de vexations et d’humiliations profondes !
Výkřiky a nářky činí bolest všední. Nebudu si stěžovat, pouze vypovím, co se mi dnes přihodilo.
Les exclamations et les plaintes rendent la douleur triviale. Je ne me plaindrai point, je raconterai seulement ce qui m’arrive aujourd’hui.
1° Markevitchová přišla ráno matce povědět, že jí Schablikinová, která od ní právě odešla, sdělila, že celá zahraniční kolonie, které už došla trpělivost s Georgesovými ustavičnými skandály a kterou hlavně pobouřila jeho historie s Prodgersem, chce v čele s Prodgersem požádat nového prefekta, pana Decraise, aby pana Georgese de Babanine vyhostil z departementu Alpes-Maritimes. 2° Nevím, kdo řekl mámě, že se její syn chová tak, že musí co nevidět počítat s úřední důtkou od prefekta.
1° Markevitch est venue au matin dire à ma mère que Schablikine qui sort de chez elle lui a dit que toute la colonie étrangère lasse des scandales continuels de Georges et surtout révoltée par son histoire avec Prodgers, conduite par ce dernier veut demander au nouveau préfet, M. Decrais, de renvoyer M. Georges de Babanine du département des Alpes-Maritimes. 2° Je ne sais qui a dit à maman, que la conduite de son fils est telle qu’un de ces jours elle doit s’attendre à recevoir du préfet une remontrance officielle à ce sujet.
Vyprávěla to u večeře a pak se rozplakala; já jsem neplakala, ale cítila jsem tolik hněvu a hanby, že jsem celá zbledla.
Elle a raconté cela à dîner puis fondit en larmes, je ne pleurai pas mais je sentis tant de colère et de honte que j’en devins toute pâle.
Strnulá, s nehybnýma očima a bílými rty, krokem automatu jsem opustila jídelnu. Teta mě dostihla v půli cesty; zeptala jsem se jí, co řekla Markevitchová, a ona mi řekla, že kvůli Georgesovi a Paulovi a kvůli všemu vůbec, a hlavně kvůli Pattonovým pomluvám, chtějí požádat celou rodinu, aby opustila Nice, a Patton je v tom s nimi. Jakkoli to bylo absurdní, uvěřila jsem tomu do té míry, že jsem si myslela, že umřu hanbou a zoufalstvím, když jsem došla domů. Máma přišla a začala tetě vytýkat, že mi to řekla; pak, jako by to chtěla napravit, ujistila mě, že to není pravda, ale to mě rozhněvalo – hněv jsem ovšem držela v sobě a jen jsem nehybně seděla s bradou v dlani. Zůstala jsem opět sama, a když teta a Dina vešly a chtěly mluvit, vzala jsem je za ramena a dosti jemně je vytlačila z pokoje se slovy: „Jděte, nemohu vás vidět“ – a zamknuvši dveře, padla jsem zpříma na zem na matraci a dala se do pláče; tehdy mi na okamžik přišla myšlenka otrávit se nějakou kyselinou z mého chemického přístroje.
Engourdie, les yeux fixes et les lèvres blanches, d’un pas d’automate, je quittai la salle à manger, ma tante me rejoignit à mi-chemin, je lui demandai ce qu’a dit Markevitch et elle me dit que à cause de Georges et de Paul et de tout en général, et des racontages de Patton surtout, on veut faire prier toute la famille de quitter Nice, que Patton est de la partie. Tout absurde qu’ait été la chose, j’y crus à tel point que j’ai pensé mourir de honte et de désespoir en arrivant chez moi. Maman vint et se mit à reprocher à ma tante de m’avoir dit cela, puis comme pour la corriger elle m’assura que ce n’est pas vrai, mais ceci me mit en colère que je renfermai d’ailleurs dans moi, restant immobile et le menton dans la main. Je restai de nouveau seule, et lorsque ma tante et Dina entrèrent et voulurent parler, je les pris par les épaules et les poussai assez doucement hors de la chambre en disant: Partez, je ne peux pas vous voir, et refermant la porte à clef je tombai par terre sur un matelas toute droite et me mis à pleurer, c’est alors que j’eus un instant l’idée de m’empoisonner avec quelque acide de ma chimie.
V tomto ohledu jsem citlivější než na smrt všeho, co mi je drahé; víc než život mi berou, když mi berou vážnost, a hanba a potupa jsou pro mě horší než všechna představitelná mučení. Kdyby se něco takového stalo, mohla bych klidně zemřít, aniž bych pro to cokoli učinila. Jen proto (jen!!), že nejsme přijímáni ve společnosti, zakouším ustavičné mučednictví. A za to přísahám Pattonovi věčnou nenávist, neboť on je toho příčinou, on varuje všechny před námi jako před zloději, vrahy, nebezpečnými lidmi, a kdoví čím ještě! Co by se se mnou stalo, Bože můj, kdyby se to opravdu přihodilo? Moje fantazie si to nedovede představit. Když mi to řekli, celá jsem zledověla a ucítila jsem jakýsi šum ve vlasech – nepochybně se stavěly na hlavě. Vyšla jsem po schodech a lehla si vedle velkého psa jako bez sebe; zdálo se mi, že kdyby hořel dům, nehnula bych se. Tak jsem ležela skoro hodinu, pak jsem se posadila ke stolu a dívala se do zrcadla; vytáhla jsem deník, otevřela ho, namočila pero do inkoustu, ale pero zůstalo nehybné a list bílý – nemohla jsem se hnout, byla jsem zkamenělá.
C’est que sur ce point je suis plus sensible que pour la mort de tout ce qui m’est cher, c’est que c’est plus que ma vie qu’on me prend en me prenant la considération et la honte et l’affront sont pour moi pire que toutes les tortures imaginables. C’est que si pareille chose arrivait il se pourrait bien que je meure sans même rien faire pour cela. C’est que seulement (seulement !!) parce que nous ne sommes pas reçus dans la société, je souffre un martyre continuel. Et pour cela je voue à Patton une haine éternelle, car c’est lui qui en est cause, c’est lui qui prévient tout le monde contre nous comme contre des voleurs, des assassins; des gens dangereux, et que sais-je encore ! Que deviendrais-je, mon Dieu, si cela arrivait ? Mon imagination ne se le peut figurer. Quand on me l’a dit je devins froide et je sentis comme un murmure dans les cheveux, c’est sans doute qu’ils se dressaient. J’ai monté l’escalier et me couchai près du grand chien comme éperdue, il me semble que si la maison brûlait je ne me dérangerai pas. Je restai dans cette position près d’une heure, ensuite je vins m’asseoir près de la table me regardant dans la glace; je tirai mon journal, je l’ouvris, je trempai la plume dans l’encre mais la plume resta immobile et la feuille blanche, je ne pouvais bouger, j’étais pétrifiée.
Požádala jsem o čaj a vypila šálek; pak jsem poprosila tetu, aby mi umyla hlavu, což udělala; klidnější, ale stále otupělá, jsem psala. Je to přes čtyři hodiny, ale ještě zdaleka jsem se z toho nevzpamatovala. Co se týče našeho vyhoštění z Nice – je to pravda? Proč by si to vlastně teta vymýšlela? A pak Ale zdá se mi to absurdní a nemožné – co jsme provedly? A copak se skandály Georgese Babanina týkají paní Bashkirtseffové a paní Romanoffové? Člověk není zodpovědný za chování dospělého bratra, který žije odděleně! A kdo ví? Možná toho Patton tolik namluvil, že je to možné, když se říká, že je v tom s nimi.
Je demandai du thé, et pris une tasse; ensuite je priai ma tante de me laver la tête, ce qu’elle fit, plus calme mais toujours hébétée j’écrivis. Il y a de cela plus de quatre heures mais je suis loin d’en être revenue. Maintenant concernant notre expulsion de Nice, est-ce vrai ? Au fait pourquoi ma tante inventerait-elle ? Et puis Mais cela me semble une chose absurde et impossible, qu’avons-nous fait, et les scandales de Georges Babanine regardent-ils Mmes Bashkirtseff et Romanoff, on n’est pas responsable de la conduite d’un frère vivant séparément et dans un certain âge ! Et qui sait ? Peut-être que Patton a tellement dit que c’est possible, puisqu’on dit qu’il est de la partie.
Matčina ujišťování mi připadala velmi ubohá a banální; i ona sama, ač tvrdila, že to není pravda, říkala tetě, že jisté věci vědí jen starší lidé a neměly by se říkat mládeži, jíž zvláště Marii, kterou uvrhnou v hluboké zoufalství.
Les rassurances [sic] de ma mère me parurent bien misérables et banales, elle-même tout en disant que ce n’est pas vrai disait à ma tante que certaines choses ne se savent que de personnes âgées et ne doivent pas être dites à la jeunesse, à laquelle surtout à Marie qu’elles plongent dans un profond désespoir.
Ano, je to pravda! Má matka i teta jsou zachmuřené a zdrcené1 a snaží se vypadat přirozeně. Od nich se teď pravdu nedozvím, to je hotovo. Teta si po těch výčitkách dá dobrý pozor, aby nemluvila, a matka se s protivnou přetvářkou bude domnívat, že udělá lépe, když bude mlčet a nechá mě v pochybnostech horších než to nejhrůznější na světě. Nevím, čemu mám věřit; vím, že jsem velmi nešťastná; byla jsem už předtím, a dnešek – a tato poslední rána by byla střechou budovy, která se zdvihá kámen po kameni, den za dnem. Bože můj, proč trpím já? Co jsem provedla? A za chyby druhých budu obětována! Vždyť to není ani má matka, je to můj strýc – to je tak vzdálené.
Oui ! c’est vrai. Ma mère et ma tante sont mornes et tuées et s’efforcent de paraître naturelles. Maintenant d’elles je ne saurai pas la vérité, c’est fini. Ma tante se gardera bien de parler après ces reproches et ma mère par une énervante dissimulation croira faire mieux en se taisant et en me laissant dans un doute pire que tout ce qu’il y a de plus affreux dans ce monde. Je ne sais ce que je dois croire, je sais que je suis bien malheureuse, je l’étais avant, aujourd’hui et ce dernier coup serait le toit du bâtiment qui s’élève pierre par pierre, tous les jours. Mon Dieu pourquoi souffrai-je moi ? Qu’ai-je fait ? Et pour les fautes des autres serai-je sacrifiée ! Puisque ce n’est pas même ma mère, c’est mon oncle, c’est si éloigné.
Sotva jsem začala žít, a už mě postříkalo bláto jiných.
Je commence à peine de vivre et déjà suis éclaboussée par la boue des autres
Bože! Ty jsi spravedlivý, Ty mě nenecháš zahynout v tolika podlostech! Ty mě zachráníš z propasti, do níž mě strhávají! Ty mě omyješ z potupy, jíž jsem poseta! Ale co jsem provedla, Bože můj! Mám trpět hanbu za druhé? Bože můj, Ty víš, že tato hanba je pro mě horší než smrt a že bych dala vše, vše na světě, abych v tuto chvíli mohla zaujímat slušné postavení – jen slušné! Nežádám nic víc.
Dieu ! Tu es juste, Tu ne me laisseras pas périr dans tant de noirceurs ! Tu me sauveras de l’abîme dans lequel on m’entraîne ! Tu me laveras de l’opprobre qui est répandu sur moi ! Mais qu’ai-je fait mon Dieu ! Dois-je souffrir la honte pour les autres ! Mon Dieu Tu sais que cette honte est pire que la mort pour moi et que je donnerais tout, tout au monde pour pouvoir occuper en ce moment une position convenable, convenable seulement ! Je ne demande rien d’autre.
Spravedlivé nebe, Veliký Bože, Ježíši a Matko Kristova! K Vám se obracím – zachraňte mě! Nemám nikoho než Vás! Tentokrát neprosím, abyste mi dali štěstí, prosím, abyste mě nenechali bídně zahynout, prosím, abyste mě zachránili od té strašné hanby. Vyslyšte mě, a jestli jsem zhřešila, odpusťte mi!
Juste ciel, Grand Dieu, Jésus, et Mère du Christ ! C’est à Vous que je m’adresse, sauvez-moi ! Je n’ai que Vous ! Cette fois ce n’est pas pour que Vous me donniez le bonheur que je prie, c’est pour que Vous ne me laissiez pas périr misérablement, c’est pour que Vous me sauviez de la honte affreuse. Entendez-moi et, si j’ai péché, pardonnez-moi !
Jsi příliš velký – trestat ubožačku, zrnko písku, jako jsem já, není Tebe hodno. Odpusť mi! Odpusť mi! Odpusť mi!
Vous êtes trop grand, le châtiment d’une misérable, d’un grain de sable comme moi n’est pas digne de Vous. Pardonnez-moi ! Pardonnez-moi ! Pardonnez-moi !
Poznámky
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩