Neděle 29. listopadu 1874

Naši měli lepší kavalíry, než by se čekalo!! Pan hrabě de Barrême, předseda klubu, a pan Barbier, místopředseda, pan a paní Howardovi, hrabě Merjeewsky a pan Tchernichoff, který přijel před několika dny. Opravdu se bojím o tetu – říká se, že je nebezpečný.
Zase jsem odložila kostel; doufám, že příští neděli půjdu do toho pařížského. Prší a zdá se mi, že na každém rohu vidím vévodu z Hamiltonu. Za tohoto krásného vlhkého a studeného počasí mám co chvíli dojem, že vidím jeho svěží tvář a královský zjev.
Skandál u Georgese skončil velmi bídně; ta ženská ho nechala spoutat a odvést ze svého bytu – smlouva je na její jméno; ten nešťastník k nám dorazil od policie, kam ho odvedli, strašlivě rozčilený. Přes všechny ty hrůzy tu ženu miluje, přes všechny útrapy, které mu způsobuje, ji zbožňuje.
Nechme tohoto smutného tématu a přenesme se k Rumpelmayerovi – ne k tomu na náměstí Saint-Etienne, ale k tomu v klubu Méditerranée; vešla jsem tam s mámou. Je to velmi pěkně zařízené, chybí hosté; až ho lidé poznají, budou chodit, jsem si jistá – je to příliš hezké, aby to nepřišlo do módy.
Doma jsem si připravila latinu na pondělí.
Večer v opeře. „Puritáni“, které uslyším poprvé. Opera je okouzlující, ale provedení špatné, vyjma tenora.
Nedělní obecenstvo a žádný Audiffret. V lóži Saëtone a markýz de Constantin, – ten druhý se schovával za prvním.
Moreno nám složil dlouhou návštěvu.
Měla jsem na sobě bílé mušelínové šaty s valenciennes, svůj účes, ale velmi zdařilý, a pěknou pleť. Nevím, jestli je to hloupost nebo pravda, ale když je člověku velká zima a pak si vykouří dvě tři cigarety, dostane nádhernou pleť. Nicméně jsem se nudila; dnes večer vidím, že mě Audiffret bavil.
Starý Emile byl v lóži s dcerami (otec Audiffret).
Když jsme nasedly do kočáru, máma mi řekla, že jsem dobyla srdce; škoda jen, říkala, že je to ženatý muž.
„Kdo?“ zeptala jsem se, protože jsem opravdu neměla ponětí.
„Constantin,“ řekla. „Celou dobu vás nepřestal pozorovat.“ (Máma mi vyká jako projev něžnosti, teta taky.)
„Pak přišel do křesel, nevěděla jsem, co s ním je,“ přerušila ji teta.
„Ano, a při odchodu se postavil a tak vás celou dobu provázel pohledem, aniž sklopil oči,“ pokračovala máma.
„Ach, rozumím!“ vykřikla jsem. „Proto jste mi říkaly ‚jdi, jdi‘, když jsem se při odchodu otáčela, abych viděla, jestli jdete za mnou! Ach ano, bály jste se, že mě pohltí! Ó mami, jak se o mě bojíte!“
„Takové hlouposti, maminko; to vaše mateřské srdce v takové věci věří.“
„Ne, když říkám, že vím, říkám pravdu a jsem si jistá.“
Je pravda, že se máma v těchto věcech ještě nezmýlila, ale já těžko věřím, že jsem někoho dobyla. Zejména v tomhle případě. Panebože, ten muž se na mě stále dívá, to je pravda, ale já jsem si nikdy ničeho nevšimla, ani dnes večer ne, a myslím, že v tom není nic z toho, co se mámě zdá. A pak Řekla mi, že je to vážné? Ne; takže by nebylo nic nadpřirozeného na tom, kdybych mu připadala hezká a on se na mě díval – a tohle ona nazývá dobytým srdcem, to je vše.
Pokaždé, když se mluví o Audiffretovi, musím se usmívat. Říkají mu prostě d’Audi.
Ptali se mě, jestli bych si ho vzala, a odpověděla jsem, že pokud se do sedmadvaceti let nevdám, uvadnu a ztratím naději na něco lepšího – teprve pak bych si ho vzala. Je to pravda.

Poznámky

Pozn. překl.: Opera Vincenza Belliniho (1835). ↩