Středa 25. listopadu 1874

Jsem tak rozrušená, že se mi třese ruka – z té scény u večeře.
Poprvé letos v zimě jsem vstávala ještě za tmy.
U Laussela jsem dnes hrála lépe.
Je zima a padlo dokonce i pár kapek deště. Počasí, jaké mám ráda, ale ne lidé, jaké bych chtěla. Procházela jsem se sama, všichni naši zůstávají doma kvůli hraběti Merjeewskému, který tu byl, ještě než jsem odešla na lekci; abych mu unikla, vyšla jsem ven. Je ještě ošklivější, je-li to vůbec možné, a má takový ubohý, nešťastný, zahanbený, zdrcený výraz, že ho nemohu vystát. Máma mě u něho zdržela nejméně čtvrt hodiny a celou tu dobu jsem na něho nepromluvila a otáčela se k němu zády, nakolik mi to slušnost dovolovala.
Poznámka editorů
[Pozn. red.: zde byla v deníku Mariina kresba.]
Přijeli Apletcheieffovi a s nimi moji milí příbuzní Tutcheffovi – aby je mor udávil.
Bylo tu plno lidí, koupila jsem si krabičku cigaret, protože už nějaký čas kouřím – ne otevřeně, ostatně to ani neskrývám; tvrdím, že kouřím jen z rozmaru, když vidím cigarety, ale ve skutečnosti se s kouřením schovávám, třebaže se ví, že občas kouřím. Nikdo nic nenamítá a já beru tetě cigarety pokaždé, když se otočí, a pak jí je ukážu a utíkám. Kouření je ošklivý zvyk; doufám, že to u mě ještě není zvyk, jen přechodná záležitost.
U večeře došlo ke strašné scéně. Makaroff, který si pod dědečkovou ochranou dovoluje všelijaké opovážlivosti a často i hrubosti, zřejmě mluvil o nás s Markevitchovou, ta mu to řekla a on se vzteky zvedl, křičel a mával židlí. Dědeček okamžitě začal křičet na všechny a hrát si na uraženého, Makaroff řval ještě hlasitěji; když jsem viděla, že se scéna stává neúnosnou, udeřila jsem do stolu (bylo to nutné, ten rámus byl děsný) a řekla:
„Zapomínáte se, ticho, žádný rámus, tady není žádná krčma, zapomínáte, kde jste!“ Zřejmě jsem to řekla důrazně, neboť ten blázen zmlkl. Pak se strhl všeobecný povyk, dědeček urážel všechny kolem, říkal nespravedlivé věci a ohromné lži a nakonec se dal do pláče, vzpomněl na mou babičku, tu ženu, kterou celý život ponižoval a týral, a ejhle – říká, že po její smrti s ním špatně zacházejí, že dokud žila, vážili si ho, že je nejnešťastnější z lidí. Byly to takové lži, že se ozvala i máma. Jedním slovem – říkám, že kdyby se takové večeře opakovaly deset dní, všichni stolovníci by dostali padoucnici. Rozum zůstává stát, když se člověk pokouší pochopit tu hloupost, anebo to šílenství, anebo tu zbabělost, anebo to nevímco dědečkovo! Ale nejhorší je, že neslyší, co se mu říká, nechce slyšet a pokračuje v tom, co začal, donekonečna jako kladivo, bez zastavení, aniž by odpověděl na důvody ostatních. Je to hrůza!
Jsem z toho celá rozrušená, já, v patnácti letech, a silná holka jsem – a přesto mě rozrušil!
Všichni jsou v divadle.
Z Victora se stává pes, jakému není rovno – mírný, chytrý, všude mě následuje, uléhá mi k nohám, a každou je při mých lekcích a v tuto chvíli leží právě tady.
Hledala jsem pro něho jméno a dnes večer jsem ho našla, či spíš máma. Někdo řekl, že je to Doria, a ona řekla, že ne, že je to plobster. Chopila jsem se toho slova a pokřtila ho na Plobstera.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „ha parlato di noi a Markevitch“. ↩