Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Čtvrtek 26. listopadu 1874

Jsem slušně oblečená, nesmrtelné šedé šaty jsou znovu opravené, londýnský černý klobouk na hlavě a celek je velmi slušný.
A jelikož má větší či menší touha vyjít si závisí na šatech, které si mám obléci, a na stavu mého obličeje, měla jsem dnes chuť vyjít.
Mrazy pokračují, slunce je nachlazené a zahalené velkými mraky, bezvětří.
Nezastavily jsme se před veřejným parkem.
V manželství nejsou ani páni, ani otroci; dvě bytosti se milují a sjednotí; když láska pomine, zachovávají k sobě hluboký respekt a velké přátelství [Škrtnuto: pokud je člověk] na památku minulosti; nechce-li člověk ani skutečný respekt, ani skutečné přátelství, zachovává se zdání úcty a udržují se zdání – každý si jde svou cestou.
Když jsme jely po Promenádě, seděla jsem s tetou vzadu a máma s Dinou vpředu, protože přední část byla zakrytá a já mám ráda čerstvý vzduch. Máma mi řekla:
– Tamhle jde Audiffret s plstěnou přikrývkou, odchází.
Ovládla jsem se a nezčervenala, ani jsem se nepodívala. Když nás ten mladý prasátko minul, máma vykřikla:
– Panebože, jak zčervenal! Poprvé v životě něco takového vidím, na mou věru. To je cosi mimořádného. – Pak pokračovala: – Jak šel kolem, jakmile uviděl Moussii a Dinu, zčervenal a tiskl si tvář rukou, jako by chtěl tu červeň setřít – ach, Bažemane, prosím vás!
Myslím, že jsem si toho všimla už dříve, ale tyto věci říkám, jen když jsem si jistá nebo když je řekne někdo jiný.
Neotočil se a vypadal nejistě, neboť vrtěl sebou a takříkajíc pózoval. V každém případě je velmi milé červenat se; dodává to člověku naivní a mladý vzhled. Ať si nikdo nemyslí, že to říkám s nějakým postranním úmyslem – Bůh chraň; jsem si sebou příliš málo jistá, abych nějaký měla. Oba dva se červenali, on i ona, tak! Ohavnost, nebo něco takového říkala teta.
Ale myslím, že vlastně nečervenal – je pořád červený, to je jeho přirozená barva.
– Bylo by možné, drahá, že byste dovolila Audiffretovi dvořit se nám? – zeptala se teta.
– Bezpochyby, odpověděla jsem. Je to sice sedlák, ale ne odporný.
U večeře jsem se smála z plna hrdla bez jakéhokoli důvodu; byla jsem nadšená, že jsem pod těmi šedými šaty znovu našla svou přirozenou podobu.
Pelikan s dcerou u nás pijí čaj; a máma pozvala hraběte Merževského, který při vstupu přiskočil a pozdravil mě jako první. Patton, ten člověk, který nám svým jazykem tolik škodí, je tady. Řekla jsem a opakuji, že s netrpělivou zuřivostí čekám na den, kdy se mu budu moci pomstít tím, že jím pohrdnu – tak jako mnohými jinými, všemi, neboť všichni námi pohrdají!
Po čaji jsme šly se Zoé a Dinou do salónu, hrabě nás následoval; nařídila jsem mu, aby hrál, abych se ho zbavila.
Nevím přesně, o čem jsme mluvily, ale všechny tři jsme [Škrtnuto: se tolik smály] vytvořily trio smíchu za doprovodu Chopinova nokturna, přelíbezného a tak dlouhého, že nám tleskali ze jídelny.
Dina s tou svou obvyklou hloupostí chce při každé příležitosti usadit tu hrůzu vedle mě, ale pokaždé jsem se mu vyhnula.
Potkali jsme Géricka, de Tanlay, Paparigopoula a všechny ty lidi ze Spa a z Ostende. Zejména poté, co Pelikánovi a Patton odešli, Walitský je všechny předváděl a napodoboval. Konečně malý odešel. Tehdy jsem se zasmušila a naplnila se pochmurnými myšlenkami. Ta malá Pelikánová jde na první matiné Masséna s Howardovými; máma ji zvala stokrát a ona vždy říkala, že nepůjde. Ovšem, paní Howardová je víc než má matka – co říkám! má matka tu neznamená nic – ale přesto mě to raní. Panebože, kdyby ty rány mravní byly ranami tělesnými, [Škrtnuto: byly ranami] nebyla bych už nic než jedna rána.
Jsem líná vyprávět všechny ty hrůzy a zdá se mi, že nikdy dost nevysvětlím naše postavení, jako se mi zdávalo, že jsem nikdy dost neřekla, jak miluji vévodu z Hamiltonu. Stačí říct, že jsem nešťastná jako kamení – ne v představách, ale doopravdy! Bůh a já víme, co vytrpím!
Basta, zbytečné nářky, hloupé stížnosti! Vím, co vím, a jestli ostatní nepochopí nebo neuvěří, je mi to jedno, protože vím, co vím.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „Basta" — dost. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „useless lamentations, stupid complaints! I know what I know and if others won't understand or believe I don't care, for I know what I know." ↩