Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Středa 25. listopadu 1874

Jsem tak rozrušená, že se mi třese ruka – z té scény u večeře.
Poprvé letos v zimě jsem vstávala ještě za tmy.
U Laussela jsem dnes hrála lépe.
Je zima a padlo dokonce i pár kapek deště. Počasí, jaké mám ráda, ale ne lidé, jaké bych chtěla. Procházela jsem se sama, všichni naši zůstávají doma kvůli hraběti Merževskému, který tu byl ještě před mým odchodem na lekci; abych mu unikla, vyšla jsem ven. Ošklivěl ještě víc, je-li to vůbec možné, a má takový ubohý, nešťastný, zmatený, zdrcený výraz, že ho nemohu vystát. Máma mě u něho zdržela nejméně čtvrt hodiny, během nichž jsem na něho nepromluvila a otáčela se k němu zády, nakolik mi to slušnost dovolovala.
[Pozn. red.: zde byla v deníku Mariina kresba.]
Přijeli Apletčejevovi a s nimi moji milí příbuzní Tutčevovi – aby je mor udávil.
Bylo tu plno lidí, koupila jsem si krabičku cigaret, protože od jisté doby kouřím – ne otevřeně, ostatně to ani neskrývám; tvrdím, že kouřím jen z rozmaru, když vidím cigarety, ale ve skutečnosti se s kouřením schovávám, třebaže se ví, že občas kouřím. Nikdo nic nenamítá a já beru tetě cigarety pokaždé, když se otočí, a pak jí je ukážu a utíkám. Kouření je ošklivý zvyk; doufám, že to u mě ještě není zvyk, jen přechodná záležitost.
U večeře přišla strašná scéna. Makaroff, který si dovoluje všelijaké opovážlivosti a často hrubosti díky otcově ochraně, zřejmě ha parlato di noi a Markevitch, ta mu to řekla a on se zvedl zuřivý, křičel a mával židlí. Otec se okamžitě dal do křiku proti všem a hrál si na uraženého, Makaroff řval ještě hlasitěji; když jsem viděla, že scéna se stává neúnosnou, udeřila jsem do stolu (bylo to nutné, ten rámus byl děsný) a řekla:
– Zapomínáte se, ticho, žádný rámus, tady není žádná krčma, zapomínáte, kde jste! Zdá se, že to bylo řečeno s dostatečným důrazem, neboť blázen zmlkl. Pak se strhl všeobecný povyk, otec urážel všechny kolem, říkal strašné nespravedlnosti a ohromné lži a nakonec se dal do pláče, vzpomněl na mou babičku, tu ženu, kterou celý život ponižoval a týral, a ejhle – říká, že po její smrti s ním špatně zacházejí, že dokud žila, vážili si ho, že je nejnešťastnější z lidí. Byly to takové lži, že se ozvala i máma. Jedním slovem – říkám, že kdyby se takové večeře opakovaly deset dní, všichni strávníci by dostali padoucnici. Rozum se ztrácí, když se člověk pokouší pochopit tu hloupost, anebo to šílenství, anebo tu zbabělost, anebo to nevímco otcovo! Ale nejhorší je, že neslyší, co se mu říká, nechce slyšet a pokračuje v tom, co začal, donekonečna jako kladivo, bez zastavení, bez odpovědí na důvody ostatních. Je to hrůza!
Jsem z toho celá rozrušená, já, v patnácti letech, a silná holka jsem – a přesto mě rozrušil!
Všichni jsou v divadle.
Victor se stává psem bez konkurence – mírný, chytrý, všude mě následuje, uléhá mi k nohám, [Škrtnuto: a každou] je přítomen mým lekcím a v tuto chvíli leží právě tady.
Hledala jsem pro něho jméno a dnes večer jsem ho našla, či spíš máma. Říkalo se, že je to Doria, a ona řekla, že ne, že je to plobster. Chopila jsem se toho slova a pokřtila ho Plobster.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „ha parlato di noi a Markevitch" — mluvil o nás s Markevičovou. ↩