Pátek 27. listopadu 1874

Pâris odjel včera do Ženevy.
Markevičová mi včera celý večer říkala, že hrabě na mě upírá oči; přesto jsem se neotočila.
(Šedé šaty, nový černý klobouk, černý kabátek, dobře.) Procházela jsem se pěšky s paní Sabatiniovou, Italkou, která přichází konverzovat, a musím přiznat, že Dantovým jazykem mluvím nemálo obstojně. Bylo hodně lidí. [Škrtnuto: Audif] Kníže de Bravura je tady; Audiffret v dvoukoláku, řídící sám, mě několikrát minul, aniž jsem ho viděla, [Škrtnuto: poté] ale když sestoupil u Prodgersové, podívala jsem se na něho, a on v domění, že ho přes dvojitou mřížku nevidím, zpomaloval krok a díval se na mě, takže [Škrtnuto: že narazil na] kdyby právě v tu chvíli někdo vycházel z domu, byl by do něho vrazil, neboť měl hlavu otočenou jako zatracenci v Dantově pekle.
„Echos de Nice" uvádějí zástup příchozích, a mezi nimi Doria Pamphilii.
Večer nepříjemná scéna. Anna, Georgesova milenka, přišla udělat scénu, nevím pro jakou špinavou záminku; řekla takové drzosti, že teta poslala pro mámu, a máma, když vyslechla svůj díl, uprchla. Nato jsem jí řekla všechny pravdy, nešetříc žádným výrazem.
Jsem zuřivá a nešťastná!
Když jsem sama, vzdychám a sténám; když je tu někdo, hledám záminky, abych na okamžik zapomněla na své zoufalství v záchvatech zuřivosti.
Chtěla bych si lehnout a nikoho nevidět, utéct, ba i zemřít. Říká se, že když je člověk šťastný, touží po smrti; já říkám, že po ní toužím ve chvílích zoufalství, a přece [Škrtnuto: (nečitelné slovo) poté, co jsem po ní toužila, už na ni nemyslím] v tuto chvíli nemyslím na ni vůbec.
Nešťastná, prokletá, to jsem já. Je to naše falešné, ubohé, opovrženíhodné postavení, opuštěni všemi – to by mě přivedlo k šílenství, kdybych nebyla silnější, a jinou by to zabilo. Jinou, pochopitelně, která by cítila jako já, která by chápala a měla krev a mozek, která by nebyla z tuku a kostí jako Dina a jí podobné; jinou, která by nebyla unavená, otupělá a otrlá jako má matka a moje teta – pro ně je všechno jedno, v Rusku se spokojily s ničím a odmítnuty společností si toho ani nevšimly. Jestli se v nich teď probouzí nějaký instinkt, je to skrze mě, a jinak by to ani nebylo možné! Zdá se mi, že kdybych říkala kamenům to, co říkám jim, kameny by se pohnuly víc.
Ubohá, prokletá, zavržená dříve, než jsem dorostla, ponížená dříve, než jsem stačila získat sebevědomí.
Co jsem zač! Panebože, pláču, protože je škoda, že dívka jako já je takto postavena. Když se podívám na své paže, svůj krk, tak bílé, tak krásné, svou pleť tak svěží, svou kůži tak bílou a pevnou, své oči tak zářivé, své rty tak červené, své zuby tak bílé, své uši tak růžové, své zlaté vlasy – pláču nad tím vším jako se pláče nad mrtvým!
Cožpak mě nikdo nevytrhne z tohoto hrozného postavení, cožpak mé mládí a mé rozmanité krásy budou muset přijít vniveč?
Když pomyslím, že takové malé, černé, vychrtlé slunečníky jako Howardovy mají tolik věcí, které já nemám, ach! Vychrtlé, kosti na zádech vystupují, kočičí paže a nohy jako sirky – ne, jako dřívka! Smiluj se!
Nešťastná, prokletá, opovrhovaná, pošpiněná dřív, než jsem se stačila stát někým!
Ó, odpusťte mi, Bože můj! Odpusťte mi!

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „in fits of wrath" — v záchvatech zuřivosti.