Sobota 14. listopadu 1874

(Stejné oblečení jako včera.) Ven jdu jen nakrátko. Vidíme Ange, která mě, jak se zdá, opravdu má ráda. Díky jí za to.
Večer jdeme do opery, druhé představení od zahájení, máme předplatné na písmeno B, takže dnešní večer je náš den.
Nízký účes, vlasy na šíji trochu jako kněžna Souvoroffová na její fotografii, kterou máme, bílé mušelínové šaty od Wortha.
Když jsem se oblékla, dívala jsem se s pýchou na svůj bílý krk, vysoko posazené bílé poprsí, obdivuhodný pas a svěží obličej s tmavým obočím. Dívala jsem se na sebe a nemohla potlačit úsměv naprosté spokojenosti, ale v tu samou chvíli se vynořil jakýsi neklid, nevím proč se mi zdá, že si ostatní všech těch krásných věcí nevšímají, je to bezpochyby jen představa, a je-li v mé osobě dnes večer opravdu tolik dobrého, kolik si myslím, všichni to uvidí. Pokaždé, když se sama sobě líbím, chtěla bych, aby mě viděli všichni, a mám chuť být hodná a mírná. Kdybych byla královna, ve svých dobrých chvílích bych udílela mnoho milostí.
Slečna Pelikanová, Zoé, budu jí říkat jménem, je to kratší, Zoé, říkám, je pozvána jet s námi. Jedeme pro ni, Ange mě volá dolů, aby nás všechny viděla.
Naše lóže je první v prvním pořadí vpravo, vidíme velmi dobře orchestr a celé divadlo kromě několika lóží nahoře.
Divadlo se pomalu plní a v druhém dějství se objevují: Audiffer, Galula, Saëtone. Markýz de Constantin, jeden z malých tmavovlasých v Nice, je tu od začátku.
Při pohledu na všechny ty krásy jsem trochu oživla, už jsem začínala dřímat, oči mi těžkly a mé držení těla taky, ale díky vší té ubohosti jsem oživla.
Hélène, Lise a Aggie s otcem jsou v lóži ve druhém pořadí, ve špatně šitých bílých tarlatanových šatech, ale trochu jako na starých obrazech. Jsou hezké.
na okraji Druhé neboli bel étage je právě tak dobré jako první. Najednou Audiffer zmizel, ale když jsem zvedla hlavu, spatřila jsem ho v jeho lóži ve druhém pořadí přímo naproti nám, snícího, tedy pózujícího, hlavu brzy zvrácenou, brzy skloněnou, brzy na stranu. Řekl by člověk, že se chce nechat studovat jako ty klasické sádrové busty ve všech pozicích, zpředu, ze tří čtvrtin, ve zkratce atd. atd.
Musím říci, že ve zkratce je ten pán ošklivý. Dost se na nás díval.
Byly jsme tři vpředu, já, Dina a Zoé, v černém a velmi elegantní. Najednou teta řekla: „A tady je Merjeewsky.“
„Kde?“
„Tady, naproti.“
Skutečně jsem ho spatřila ještě v cestovním obleku, ten nešťastník přiběhl, když se dozvěděl, že jsme v opeře. Teta mu pokynula, aby přišel, on naznačil, že si v tom obleku netroufá, tu jsem mu zase já pokynula, že to nevadí, a přišel.
Přijala jsem ho chladně, otáčejíc se jen zřídka, jen když se obracel výslovně na mne, a nikdy zcela, mluvilo se téměř po celou dobu o Doriovi, o tom Doriovi, na kterého se zapomnělo. Teta řekla hraběti, že nás Doria všude následoval a že přijede do Nice, schvalovala jsem to pohledem... Pak jsem utrousila několik slov o Audiffretovi tak, aby uvěřil, že se o někoho zajímám.
„Slečno Marie,“ řekl, „vidíte, dodržel jsem slovo, přijel jsem do Nice na čtrnáct dní, vůbec jsem sem neměl jezdit, jsem tu, abych vás viděl.“
„To markýza asi změnila názor.“
Když chtěl odejít s tím, že jeho matka je sama,
„Ach Bože! Proč se o matku bojíte, v Nice žádní vlci nejsou.“
Zůstal.
Dávají „Lombarďany“, sál je nově zařízený, dekorace jsou hezké, sbor a kostýmy také. Primadona je velmi krásná žena, hlas svěží a příjemný. Celkově se letošní opera nedá srovnávat s tou z předchozích let a člověk tam může jít s potěšením.
Gambart přišel do naší lóže a mluvil jako blázen.
Po představení jsem se zahalila do svého velkého labutího pláště a vyšly jsme.
Abych mámě a tetě udělala naschvál, mluvila jsem o Audifferovi a vynášela ho dost vysoko a pohrdala tím odporným šnekem.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: Verdiho opera Lombarďané na první křížové výpravě (1843). ↩