Čtvrtek 12. listopadu 1874

Jdu na koncert s Dinou, naši jsou v Monaku. Pan de Patton dává dnes večer společenský večer, na který nejsou zvány. U všech čertů! Žide Pattone, to ti nedaruji, a věř mi, že si v hloubi svého mladého srdce uchovám, čím tě jednoho dne pohostím, přijde-li mi to jednou na mysl.
Co chcete, chtěla jsem milovat všechny lidi a mnozí mi v tom brání. Je to tak vždycky, člověk se rodí dobrý, velkorysý, laskavý, bez zášti, a lidé z nás dělají zlé, sobecké, záštiplné! Proti své vůli často cítím k lidskému pokolení něco jiného než vlídnost, neboť lidské pokolení [Škrtnuto:] po mně už hodilo kamenem, když ho hodilo po mé rodině, a já, která se takříkajíc teprve narodila, která nikomu neublížila, pokud vím, a která neměla a nemá, snad ještě ani teď, než dobrotu k těm, kdo jí to působí!
Ach ba! Snad přijde den, kdy budu odměněna a... ale ne, Bůh nedovoluje pomstu a já bych tak chtěla, aby ji dovolil!.. Mé křesťanské zásady mi nahánějí strach z Božího hněvu, když teď kuju zlé plány, a zároveň se bojím, aby to, co říkám a myslím, nebylo považováno za pokrytectví a zbabělou a falešnou poddajnost...
Ne, přiznávám-li touhu po pomstě, zároveň cítím, že je to špatné, a proto, aby si nikdo nemyslel, že jsem anděl, píšu sem svůj první dojem, své pochybnosti a všechny své nejmenší myšlenky, zkrátka jak to dělám vždycky od té doby, co jsem si řekla, že budu v tomto deníku říkat pravdu.
Audiffret trochu rozvalený ve svém kočáře s melancholickým výrazem se zdál být lidským pokolením znechucen právě tak jako já, projel, aniž by se podíval nebo hnul:
— Á! Jak jsme dnes zajímaví, řekla jsem. To bylo před návratem domů, předtím jsem ho viděla jednou pěšky a vůbec jsem se na něj nepodívala, a podruhé nás předjel v kočáře, zatímco jsme poslouchali tu drahou městskou hudbu. Přitiskl si rty, jak říká Dina, a nakolik jsem viděla, aniž bych se na něj dívala. Chci provést hloupost, příště na něj upřeně pohlédnu... anebo se na něj přinejmenším podívám zpříma a dokonce do očí pohledem jistým a lehce posměšným.
U večeře nás zasáhl zvuk jako krupobití, nemohla jsem uvěřit svým uším, otevřela jsem okno, oči mi zářily radostí a vrhla jsem se sbírat perly toho milovaného krupobití. Poslala jsem sluhy, aby jich přinesli, a za dvě minuty jsem měla dva talíře plné těch blažených ledových kousků. Hltala jsem je! S jakou láskou jsem hleděla na ten zbožňovaný sníh, opravdu mi to udělalo dobře! Kdo ví! Snad právě v této chvíli myslí nějaký ubohý zahradník na své zničené rostliny, rodina pláče nad ztracenou sklizní oliv a oni proklínají totéž krupobití.
Ne! Přesto člověk pocítí nevím jakou radost, když spatří sníh. Není to proto, že bych ho dlouho neviděla, neboť v Rusku s prvním sněhem přicházela nevím jaká lehkost duše, jaká veselost srdce, člověk potřeboval skákat, hýbat se, jezdit na saních, a nakonec se vracel s tvářemi a nosem štípajícími od mrazu. Zatímco první zelená tráva vyvolává účinek jiný, člověk je šťastný, že po celých měsících sněhu a mrazu opět vidí zeleň, je šťastný, že bílý koberec mizí a na jeho místě se objevují zelené ostrůvky obklopené černou zemí a pod stromy a keři části ještě bílé, ale ubohé a žalostné běloby. Člověk je šťastný, to je pravda, ale chtěl by běžet do lesa, tropit tisíc šíleností, necítí, jak se dotýká země, zdá se, že se vznáší, že nekráčí, a přece je v tom cosi zvláštního, člověk se cítí divně a čas od času, člověk, člověk, nebo aspoň já, pociťuje potřebu zavřít oči a podívat se do sebe, ale ničemu nerozumí, den končí rychle a zdá se stejně podivný, a nakonec se člověk ukládá nesvůj a často nespokojený. Zkrátka v té první zeleni je nádech melancholie, který svírá srdce a tísní, duše cítí potřebu... potřebu milovat, hrome! Je to tak jednoduché.
Netvrdím, že jsem tomu v Rusku rozuměla, ale potvrzuji, že jsem to cítila, a nyní tomu rozumím, jenže tehdy to nebyla potřeba milovat, nýbrž potřeba válet se v nové trávě a běžet hledat sněženky, kterou jsem pociťovala.
Abych přešla dvůr, musela jsem si obout boty, země byla celá bílá, a protože to hned začalo tát, bylo tam napůl ledu, napůl vody.
V radosti jsem vzala s sebou Porthose a Bagatelle taky. Večeřeli jsme ve třech a pak jsem si lehla na zem s Porthosem, Carlem, nebo Victorem, jak libo, dávám mu bez rozdílu tato tři jména. Tak jsem spala do desíti hodin, pak jsem se probudila a píšu toto!