Pátek 6. listopadu 1874

Jeli jsme až na Valrose, Nina chtěla vidět Derwièse, jejich bývalého správce a zavázaného. Jak se role obrátily! Teď je to ona, kdo chce být jemu zavázán.
Ale mocný pán není v Nice. Odtamtud jsme jeli k zahradníkovi Bessonovi, který nám, doufám, zřídí zahradu.
Potom se mluvilo o pánu z věže:
— Ale cože, dvoří se jí? zeptala se Nina.
— Ale ne, ani ho neznáme.
— Je to hrubián, sedlák, ubohý chlapík, řekla téměř současně teta.
— Nemluvte tak, může se stát kdo ví, snoubencem, vaším zetěm.
— Ach! Ne, to je nápad, řekly jsme všechny tři:
— A co když se jí bude líbit.
— Ne, řekla máma, ona říká, že se jí zalíbí ten, kdo jí bude vyhovovat, v tom jsem klidná.
A má naprostou pravdu.
— Ano, řekla jsem na to já, je to pravda, zalíbí se mi jedině ten, za koho se budu moci provdat, a tenhle pán...
Nina se na mě dívá s údivem a úctou, je překvapena, že dívka mého věku takto rozumuje, překvapena tím spíše, že její dcera je [Škrtnuto:] od mne dost odlišná.
Byly jsme u Lamberta, obchodu s kuriozitami a krásnými věcmi. Vyšly jsme ven a čekaly o pár metrů níž na ústřice. [Škrtnuto:] Ale najednou se přiřítil s běsněním ten nejhroznější z dětí, jež osud kdy nesl ve svém lůně. Řídil sám, cylindr na hlavě — podívejte, tady je, řekla jsem, myslím, že zčervenám, naštěstí jen trochu.
Mezitím se Audiffret zastavil na konci kolonády, promluvil s nějakým mužem a otočil svého koně, který se vzepjal a provedl několik dramatických pohybů, pak ho nasměroval na náš kočár, což udělal jednoho dne loni, ale tehdy mu utrhli křídlo jeho vozu a musel jít pěšky, tentokrát mamino gesto katastrofě zabránilo, tyto nehody sotva jsou nehodami, jen se ptám, jaký je účel těch kolizí:
— Už to udělal.
— Ano, loni, to je schválně, ten bídák!
— Co chcete, už dávno se nás snaží poznat a ten ubožák běhá ze všech stran, řekla máma, aby Nině bezpochyby namluvila, že to je kvůli mně. Ach! Ty mámy!
Měla jsem se vrátit kvůli Leclercovi, na Promenádě jsme ještě spatřili Hectora, tedy Emila, pěšky.
— Tamhle je, řekla Nina zasvěceným tónem!
— Ano — a usmála jsem se a podívala se na ni, pak jsem pokradmu pohlédla na Hectora, i on se díval, ale sklopil oči, odvrátila jsem se a on se díval znovu a tak dále. Ale když se naši vrátili, vyprávěli, nebo spíše Dina vyprávěla, že ho viděli zase a že byly vzájemné podívánky [sic], přišel dokonce k hezké tabákové budce, [Škrtnuto:] když [Škrtnuto:] náš kočár před ní stál.
Dělám z toho komedii a tvářím se, že se bojím mámy, to mi dovoluje volněji říkat všelijaké hlouposti.
Máme hosty k večeři, pana Lubimoffa s synem, starého petrohradského senátora a přítele Aničkova ještě předtím, než se stal vyslancem v Persii. Syn je od března vdovec po půvabné ženě, jak se říká, která mu zanechala dceru.
Patří do rodiny šedých, šedý, ale pokud na mne nebude mít žádné úmysly, nebude mi tak protivný jako ten druhý, šedý.
Jely jsme na nádraží, já a Dina pod patronátem mentora Walitského, a přijel i Pâris. Vlak dojel už dávno a šly jsme k nim vyjádřit horlivou radost, kterou pociťuji krajně vlažně. Zastihly jsme je v nočních košilích, byla jsem něžná, ony taky, ale je mezi námi cosi, neboť nevím proč, odcházela jsem nespokojená sama se sebou.
To proto, že nebyly upřímné, to se pozná [Škrtnuto:] okamžitě podle větší či menší spokojenosti, kterou člověk pocítí hned po takových setkáních. Ale musíme s nimi udržovat styky, v Nice nemáme bohužel dobrou pozici!
Ty milé dívky mi s jistým vítězným výrazem sdělily, že jim koupili peleríny z gagátu:
— A kde, drahá?
— U Pygmaliona — bylo mi odpovězeno stále stejným tónem.
Když jsem se vrátila, máma mi řekla, že jsem udělala krásný dojem na mladého vdovce a že mě hltal pohledem. Viděla jsem, že se na mě díval, ale co se hltání týče, o tom nic nevím. Zdá se, že si toho všimla Nina. Jak se hltá? Musím si dávat pozor, ale myslím, že to nebudu umět rozpoznat.
Dnes ráno ve dvě přijel pan Pelikan navzdory své nemoci ve spěchu na návštěvu s dcerou, velmi elegantní osobou, a myslím oproštěnou od závisti a tajnůstkářství Howardových. Sama není zaprášená, co by měla závidět? Její otec je ochrnutý a sotva chodí, přesto sem přijíždí a je velmi ochotný a laskavý.