Neděle 25. října 1874

Jdu do kostela (bílostříbrné šaty, černý klobouk, nový účes, snadný, pohodlný, který vydrží celý den. Polovina vlasů vyhrnutá a z obou stran vykreslující tvar hlavy, aniž by byly načesané navrch, zbytek stočený do copu kryjícího zátylek, celé moc sluší). Jsem růžová.
Poznámka editorů
[Pozn. red.: zde byla v deníku Mariina kresba.]
Une tête coiffée d'un chapeau, le visage noirci de traits de plume
Tête coiffée d'un chapeau, griffonnée à la plume Mon Journal, t. 4 (fac-similé) — tome04.docx image 18 (après ¶2750)
když je člověk má, v opačném případě je skrývá.
Vraťme se k dědečkovi, už bučí a řve a začíná pít. Je sám, bez náklonnosti, sám se svým ubohým psem, tím ubohým Renardem.
Krátce předtím, než Collignon odjela, obdivovala spolu se mnou Pratera.
„A Renard?“ zeptal se dědeček.
„Renard také,“ řekla s kočičím úsměvem, „ale je to zlomyslník, nepoznal mě, za to se na něj zlobím.“
Nato si dědeček tu věc vztáhl na sebe, jak to trochu bylo míněno, a začal breptat, že on a jeho ubohý pes atd. atd. a ona se na to skromně pousmívala;
Byla zima, když jsme to vzácné břemeno vezly na nádraží a vracely se.
Varovala jsem mámu atd., že budou despotismy a scény. Hlava rodiny totiž už několikrát řekla, abychom nezpívaly, nehrály, nechodily, nesmály se. Velice zhrubl, zkrátka ještě pěkně dlouho budeme mít doma pořádné boje.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „per un bel pezzo“. ↩