Neděle 25. října 1874

Jdu do kostela (bílostříbrné šaty, černý klobouk, nový účes, snadný, pohodlný a vydržel celý den. Polovina vlasů vyčesaná nahoru a z obou stran vykreslující tvar hlavy, aniž by byly nahoře, zbytek copánek kryjící zátylek, celé velmi zdařilé). Jsem růžová.
[Pozn. red.: zde byla v deníku Mariina kresba.]
když je člověk má, v opačném případě je skrývá.
Vraťme se k tatínkovi, už bučí a řve a začíná pít. Je sám, bez náklonnosti, sám se svým ubohým psem, tím ubohým Renardem.
Nějaký čas před odjezdem Collignon obdivovala se mnou Pratera.
– A Renard? zeptal se tatínek.
– Renard také, řekla s kočičím úsměvem, ale je to zlomyslník, nepoznal mě, za to se na něj zlobím.
Nato si tatínek tu věc vztáhl na sebe, jak to trochu bylo míněno, a začal breptat, že on a jeho ubohý pes atd. atd. a ona na to skromně pousmívala;
Bylo chladno, když jsme šly na nádraží a zpátky, kde jsme to vzácné břemeno složily.
Varovala jsem mámu atd., že budou despotismy a scény. Neboť hlava rodiny už několikrát řekl, abychom nezpívaly, nehrály, nechodily, nesmály se. Stal se velmi hrubým, zkrátka per un bel pezzo budeme mít rámus.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „per un bel pezzo" — na hezkou chvíli, na pěkně dlouho.