Úterý 22. září 1874

Máma píše dopisy, které mě rozčilují. Zničili mi pavilon, ubytovali pokojskou nahoře, Trifona v pokoji na schodech a v mé studovně se jí! Ale s pomocí nebes se vrátím a jako Kristus vyženu kupce z chrámu Páně!
Díky jáhnovi, který — budiž mu přiznáno — pracuje pro mě, a jsem mu za to tak vděčná, že se přimluvím, aby mu koupili pohovku, po které touží, přichází dnes ráno zprostředkovatel a říká nám, že Mark má vhodného koně.
Ve dvě hodiny jdeme k Markovi, ale koně právě kovali, tak zatím jedeme do Bon Marché pro věci do domácnosti a vracíme se.
Je to krásné černé zvíře, ruského plemene, ale z Anglie, devět let: sedm tisíc pět set franků, ale má vady, prohnutý v hřbetě (nevím, jak se to řekne francouzsky) a na mě příliš těžký.
Chci koně vysokého, štíhlého, zlatého, živého, čistokrevného nebo anglo-arabského. Kdybych našla, co si přeji, ráda bych dala i deset tisíc franků.
Zítra v půl páté ho uvidíme v Bois, pod sedlem. Ale když jsme byly na Champs-Élysées, Dina mi říká:
„Tamhle je starý Moreno a s ním Rémy,“ a skutečně, byl to Rémy. Otáčíme, červenám se, a když kočár zastavil těsně u nich, říkám:
„Ale, ale, pane Rémy Moreno!“ Nejdřív nepochopil, pak nás poznal a přiběhl. Zhezčel, ale málo vyrostl, čekala jsem mladého muže, a zatím je to chlapec.
Zlobí mě, že jsem ošklivá, dnes zase, protože mě bolí hlava. Přesto jsem mu hleděla do očí, je to pro mě jenom dítě.
Chtěla bych, aby se mi dvořil, až přijede do Nice. A bylo by velmi ponižující, kdyby se mi nedvořil; on, můj bývalý ctitel!
Je to milý chlapec, mám ho ráda, protože přichází z Bádenu a protože mi připomíná tolik věcí a protože naše nejsladší radosti žijí ve vzpomínkách.
Já mo Mohu se pochlubit, že se mi ten mladíček nikdy nelíbil, jeho pozornosti mi dělaly radost, protože byl nejhezčí plobster mezi dětmi, a hlavně proto, aniž bych pro to cokoli udělala pro to, jsem ho odloudila Berthe.
Člověk se vždy chová lépe, a je mnohem, mnohem lepší zůstat lhostejnou, neboť je-li člověk zamilovaný, dopouští se často bláznivostí, a ti nejchladnější, nejmoudřejší, nejzdrženlivější duchové, jakmile je zasáhne láska, už nejsou pány sami sebe a nevědomky nadělají víc hloupostí než lidé prostí.
V ruské restauraci u Renarda potkáváme paní Sapogenikoffovou, ruské děvče, které je s ní, jáhna a pak Jaku Griffa.
Večeříme všichni spolu.
Jáhen znovu jednal a Bauvais, Bauvais má v Rusku několik hřebčínů, nabízí koně. Má prý hlavně jednoho, zlatého, čtyři a půl roku, ohnivého a tak krásného, že ho chce nabídnout Dagmar, velkokněžně dědičce. Ale z přátelství k jáhnovi je ochoten ho prodat a žádá za něj tisíc rublů. Jestli je pravda, že ten kůň je krásný, a zlatý a mladý, tisíc rublů mi připadá jako maličkost. Jenže trvá šest měsíců, než se vycvičí a než mu bude pět let.
Řekla jsem a jáhen ho požádá o popis toho koně a také o jeho rodný list, abych věděla, jakého je plemene a kdo byli jeho otec a matka.
Jsem šťastná a hrdá, že jsem byla mezi koňmi, ve stájích u Marka, a že o nich mohu mluvit.
Teta a Dina jdou s paní Sapogenikoffovou atd. do kabaretu, a já se vracím, píšu a přečítám si starý deník.
Amen.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: Dánská princezna Dagmar (1847–1928), od roku 1866 manželka následníka ruského trůnu, budoucího Alexandra III.; v Rusku velkokněžna Marie Fjodorovna. ↩