Sobota 19. září 1874

Jáhen se k nám sám pozval na oběd, ve dvě hodiny jsme se ho zbavily a ve tři hodiny vyrážíme pěšky.
Mám veliké starosti se svým oblečením, mám několik klobouků, ani jeden se mi nelíbí, mám šaty, které mě tlačí na prsou. Je tak těžké se v mém věku dobře oblékat.
Laferrièrová mi šije bílý vlněný komplet a černou kazajku. Koupila jsem ještě jeden klobouk, nevím, co z toho bude. Viděly jsme Durandovy v landau, sotva jsem stihla odpovědět na jejich pozdravy a úsměvy, když kolem nás prochází Lewin a smekne klobouk, všechny ty škaredé řeči o nich byly vymyšlené, když tu je s nimi. Prošla jsem se po rue de la Paix a koupila několik věcí. Nic mi neodmítnou, jsem tak nemocná!
Po večeři Dina strhne tetu k toulkám po ulicích, a já zůstávám, protože takové procházky považuji za nevhodné a zbytečné. Vrátí se a mluvíme o nábytku. Nemůžu se dočkat, až budu v Nice, zahrada je pořád v troskách, musím tam jet a svou přítomností konat zázraky. Opravdu se mi zdá, že beze mne se nic nedělá, vše chřadne. A skutečně, se zahradou čekají na mě.
Až bude kůň koupený, vrátím se co nejrychleji a ponoříme se do studií a zařizování našeho domu. Je třeba někoho, kdo mluví jasně, i tvrdě, kdo nazývá věci pravými jmény, kdo postrčí práce kupředu, kdo řekne poslední slovo ke všemu a rozhodne, a ten někdo budu já, s dovolením Božím.