Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Středa 16. září 1874

Strávila jsem u Howardů neděli, pondělí a úterý do čtyř hodin, u nich jsem nic nenapsala a dnes jsem v Paříži, tak vezmu všechny ty dny dohromady.

Neděle 13. září 1874

Canterbury, jdu do katedrály s Lise a Hélène.
Jaký obdivuhodný obřad! Trval dvě hodiny a vůbec jsem se nenudila, naopak, četla jsem s velikým uspokojením a ještě větším přesvědčením modlitby tak moudré, tak spravedlivé, tak přiléhavé ke každé životní okolnosti, ke každé touze lidského srdce, až po ty nejprostší věci, o které se často neodvažuji ani prosit. Zatoužila jsem mít takovou knihu a číst ji každý večer, zeptám se Hélène nebo Lise v Nice, jak se jmenuje, a nechám si ji přivézt. Nacházím v ní tolik krásných a dobrých věcí, a tak přirozených, že se nezdají nemožné.
Věřím, že s takovým obřadem, s takovými knihami, zkrátka jakožto protestant člověk nemůže být špatný, ledaže by byl hlupák anebo zločinec, jemuž Bůh přikázal takovým být.
Jím s velikou chutí, pak se jdeme projít lodičkou po docela malinkaté říčce; děti jsou víceméně stejné, jenom si myslí, že jsou mi ve všem nadřazené, a zároveň mě otravují kvůli mým šatům, botičkám, všemu. Můj styl oblékání se jim nelíbí, ale cítí, že navzdory své jednoduchosti je lepší než jejich, žárlí na něj a vymýšlejí si, co říkat, a na všechny strany vykřikují, že si dělám co chci, a pořád mluví o mých šatech. Stejným způsobem, jakým bych já komentovala Palajku v atlase a diamantech, mi říkají:
– Ach Marie, ty šaty, to je ale hezké, opravdu se mi to líbí.
To mě otravuje. A to navíc s protektorským a udiveným výrazem. I kdybych se oblékala velkolepě, kde je na tom něco špatného, kde je ta ostuda?
Dělají si a mají, co chtějí, hlavně Hélène, ta druhá jen opakuje po ní, ale protože se nikdy nenaučí oblékat jako já, přes veškeré snahy mě předčit, zůstanou navždy podřadné a obyčejné a budou mi závidět a otravovat mě. Jednoho dne Hélène u mě uviděla mou zlatou čelenku, poprosila svou matku, aby jí objednala takovou, ale protože chtěla být lepší než já, nechala ji udělat mnohem širší, čímž se stala ošklivou a ztratila veškerou hodnotu i půvab. Mají hedvábné šaty od špatných švadlen a myslí si, že jsou lépe oblečené než já v mých vlněných šatech od Wortha a Laferrièrové, a přesto mi závidí, nebo se tak aspoň tváří.
Mluví dobře italsky, protože si na léto vzaly Italku, a často mě chtěly zahanbit, ale umím ten jazyk dost dobře na to, abych se nenechala, jediné, co mi chybí, je mluvit plynule.
Pondělí uplynulo jako neděle, ukázali nám svou továrnu, Hélène, Jean a já jsme jeli na koních (šedý jezdecký kostým a klobouk), cesta byla dobrá, kůň také, a jela jsem obdivuhodně dobře, navzdory obavám, které vyjadřovala celá rodina. Večer se pracuje na dobročinném bazaru a v deset jdeme spát. Konečně v úterý ve čtyři hodiny odjíždíme. Všichni přijdou na nádraží a pan Howard a Hélène nás doprovázejí až do Doveru.
Celkem vzato jsem strávila dva velmi příjemné dny, byli velice milí a pozorní. Anglický venkov je příjemná věc, mají hezkou zahradu, všemožné hry, a pak jsem jezdila na koni. Jenže jsem u nich měla oteklé oči a bolesti hlavy. Opravdu nevím, co se se mnou stane, jsem v tak bídném stavu. Mají krásný a pohodlný dům, nechybí nic v obsluze ani v jídle. Vypadali tak potěšeni, že nás vidí.
V Doveru přenocujeme a nazítří
Ve středu 16. září 1874 se nalodíme, je mi špatně od rána. Máme kajutu nahoře a brzy je mi tak zle, že si lehnu. Místo abych byla odporně nemocná, mám křeče a brečím z toho. Jediný způsob je zůstat v klidu. Bohužel jsem nemohla pozorovat všechny ty lidi, co jedou na kontinent, tolik turistek typu Hitchcock, ty drahé Angličanky přijíždějí samy, ale na lodi najdou sobě podobné, skamarádí se a chodí ve stádech.
Máme kapitána nesmírně laskavého. Dal mi na rozptýlení malého psa a sám několikrát přišel s čichacími solemi atd. atd.
Než jsem si lehla, seděla jsem u dveří kajuty a pozorovala. Jeden pán se mi zdál příliš přestrojený za Angličana, než aby byl Angličan, a řekla jsem dost nahlas Dině: Dino, podívej se na tu dámu. Otočil se, usmál se a odešel.
Ráda lidi překvapuji. Kapitán nám zarezervoval kupé a v šest hodin jsme v Paříži.
Abych se nemusela dívat na Francii, tak ošklivou po Anglii, čtu Odysseu a najdu v ní pasáž, která mě rozesměje, když Vulkán chytil do sítě Marta a Venuši a všichni bohové se sběhli a smáli se.
Přijíždím do Paříže a stále víc mi schází můj drahý a krásný Albion. V hotelu des Iles Britanniques nás přijímají jako staré známé. Sním polévku a píšu.
Máma zanechala dopis, v němž se dozvídá, že Emile zemřel. Myslím, že budu nosit smutek šest týdnů. Máma je ve smutku, teta také, a já bych byla jediná v barvách jako nějaké hovado. To nejde.
H[is] G[race] t[he] D[uke] o[f] Hamilton
Kniha 24.
započata ve čtvrtek 17. září 1874, dokončena 26. října 1874
Paříž, hôtel des Iles Britanniques, v prvním patře

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „to speak fluently." ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „His Grace the Duke of Hamilton" — Mariin tajný podpis. ↩