Pátek, 11. září 1874

Zkouším u Wolmershausena, šaty jsou hezké, ale je třeba provést změny. Než vyjdu, přinesou mi šedý kabát a klobouk od Brownové. Tolik plstěných klobouků se mi líbí, že přitom už dva mám, chci koupit ještě jeden. Od dvou do pěti se procházíme a v šest se vracíme, přijde Foster a vede nás k Billu Georgeovi. Vybrala jsem si mastifa, ale Foster mi slibuje zítra v deset většího. Teď psa koupit nemůžu, ale z Paříže napíšu Fosterovi, pošlu mu obnos a on mi psa pošle. Je velmi laskavý a zdvořilý, budeme mít příležitost, doufám, oplatit tu zdvořilost jeho sestře v Nice. Po večeři přinesou jezdecký kostým od Paola; je dobrý, ale má věčnou vadu — udělal mi místo na poprsí příliš nízko, a zároveň naštěstí udělal vršek dost široký, aby mé poprsí pojal. Ale mrzutost je ta jakási dva pomeranče, co trčí a jsou prázdné. Proč je nedal tam, kde by mohly být plné? Zjišťujeme, že jsme o dvě libry bohatší, než jsme si myslely. Jaká bída! Přenocovala jsem dnes u tety a ráno jsme probíraly náš budoucí nábytek. Dnes mi připomněli muže, na kterého jsem zapomněla a kterým jsem se chvíli zabývala. Je to Blackprince. Bylo to v souvislosti s psy a bohatými lidmi. Máma mi chce pořád dokazovat, že bohatí lidé neexistují, teta říká, že existují, ale ne pro mě. Řekla jsem, že bych se velmi ráda procházela se psy jako Wittgenstein; doufám, že budu mít tři: mastifa a dva novofundlanďáky. Zapomínám říct, že jsme potkaly pana Allena a mluvily s ním. Zítra ve čtyři hodiny dvacet minut opouštíme tuto zem zalidněnou vévody a lordy, zastavíme se v Canterbury a pak se vrátíme do země panáků, nul a ničemů. Vše končí a náš pobyt v tomto ráji také. Naše konverzace s tetou jsou pořád stejné: ona říká, že v Rusku je stejné bohatství a stejná šlechta, a já říkám, že ne, že to nelze ani srovnávat. Naše bohatství je menší a naše šlechta je žert ve srovnání se zdejší šlechtou. A je to čistá pravda. Jsem velice šťastně narozena právě dost urozeně, abych si mohla troufat aspirovat na velkou urozenost. Ať se říká, co chce, jsem přece jen šlechtična a můj otec je maršálek šlechty. Není to ohromné, ale dost na to, abych měla právo vstoupit do jakéhokoli stupně šlechty bez ostudy. Můj dědeček (a má matka tedy taky) je z velmi staré rodiny, starší než mnozí ruští knížata; jeho žena byla také z dobrého rodu; jeho babička byla vnučkou velkého hetmana Poloubotka, jehož syn uprchl do Holandska kvůli událostem na Ukrajině, kde uložil miliony, jejichž jsme dědici, ale protože se neví ani přesný den, ani uložená částka, holandská banka ty miliony, které fabulózně narostly, nevydá. [Napříč stránky: Je to Balzacova teorie, že všichni šlechtici jsou si rovni.] Ze všech stran kromě babičky Baškircevové, která byla nemanželská dcera jednoho velkého pána, ze všech stran, říkám, vše je v pořádku!¹ [Škrtnuto: po pravdě řečeno] Můj otec je z mnohem méně dobré rodiny než má matka, ale naštěstí je urozený právě tak akorát. Shledávám se tedy dosti dobrého rodu, abych se stala čímkoli. Nehledě na to, že jsem se narodila naprosto odlišná od ostatních a kdybych se bývala narodila jako selka, přestala bych jí být, jakmile bych dosáhla věku rozumu. Jenže jsem se stala velmi ošklivou a mám závratě a nevolnost, bušení srdce a velkou slabost. Bože můj, uzdravte mě!