Středa, 9. září 1874

Je mi trochu lépe, ale pořád tentýž stav jako na lodi. Zkouším u Paola a u Wolmershausena, kde objednávám další kostým. Pak stále projíždíme v kočáře. Dvakrát nebo třikrát prší. Navštěvujeme Westminster Abbey a St. Paul's. Od té doby, co prohlížím nejrůznější památky, jen tyto shledávám hodnými zhlédnutí. Jaká starobylost, jaká velikost! Obdivuji mimo jiné architekturu domů. Všechno je pevné, masivní, ladné a bohaté. Při návštěvě paláců na kontinentu mi scházela ta krásná starobylá architektura; myslela jsem, že už neexistuje, a znovu s bezměrným uspokojením zjišťuji, že to, co jsem považovala za ztracené, existuje lépe, než jsem si myslela. Je zima a vzduch je dobrý. Chtěla bych tu zůstat navždy, chtěla bych hlavně vidět zdejší Plobstery; to musí být polobozi, jak říkala Bête. A nic mi nedělá takové potěšení jako vidět krásné muže, hlavně Angličany. Před večeří se trochu procházíme, aniž bychom se příliš vzdalovaly od hotelu. Zbožňuji anglické klobouky, kupovala bych je každý den. Jedním slovem, všechno mě tu uchvacuje. Mluvily jsme o Hamiltonovi, o jeho jmění, a teta jako vždycky se snažila dokázat, že je zruinovaný. Po večeři už nevycházíme. Je rozhodnuto, že se pojede do Canterbury při odjezdu z Londýna. Pořád myslím na zdejší muže, chtěla bych je vidět. Neexistuje na světě národ, který by měl ten zvláštní šmrnc Angličanů, jejich způsoby a jejich držení těla. Bohužel jsem se stala velmi ošklivou. Mám tak silné bušení srdce, že se bojím, že to slyší, a to bušení se ozývá v zádech a hlavně v pravém uchu a potom mi brání usnout a ruší mě při psaní. Myslím, že začnu brát železo, můj stav mě otravuje a znepokojuje. Málo jsem spala, od té doby, co studuji, skoro nikdy víc než sedm hodin a často jen šest. To je začátek, ale co mě definitivně zničilo, je, že po celou dobu mé cesty od 6. nebo 8. května si nikdy nelehám dříve než v jednu-dvě a velmi často ve tři a čtyři. A opravdu sklízím plody toho krásného života, jsem slabá, nevyjdu deset schodů, aniž by se mi zajíkl dech a srdce mi bušilo jako tehdy, kdy stál vévoda z Hamiltonu za mnou na Střelnici; jsem bledá, ošklivá, pomačkaná, šeredná. Teď jsem začala chodit spát dříve, hlavně v Londýně, ale co zmůžou tři dny dobrého proti čtyřem měsícům zlého! Ubohá já. Noční bdění zabíjí draky, natož děti patnáctileté. A mně je teprve patnáct let, ten nejkřehčí věk.