Pondělí, 7. září 1874

Snídáme naprosto tak, jak to mám ráda, bereme kočár z hotelu a vyrážíme. Veze nás k Toweru, který prohlédneme a o kterém je zbytečné, abych psala; řeknu jen, že jsem všechno shledala téměř lepším, než jsem si myslela, obvykle shledávám hůře. Ach! Čím začít, o čem mluvit?!!! Jsem tak nadšená, okouzlená, ohromená, že neumím nic říct. I to zatažené nebe se mi líbí; vždycky jsem ho ostatně měla ráda. Snažila jsem se shledávat Paříž obdivuhodnou; je, ale něco mi chybělo, Paříž mi nepřipadala dostatečná, cítila jsem, že existuje něco lepšího, a nebyla jsem spokojená. Ale Londýn je to, o čem jsem snila jako o lepším: Londýn má vše, Londýn je naprosto můj ideál. Všechny domy, paláce, památky, kostely, vše je dokonale podle mého vkusu a vejde se dokonale ke mně do toho místa, které bylo prázdné, aby ho přijalo, jako přesné pouzdro [Škrtnuto: a vyměřené na] přijme šperky, pro které bylo vyrobeno. Jsem naprosto spokojená a nepřeji si a nepředstavuji si nic krásnějšího, většího, velkolepějšího, bohatšího, nádhernějšího, překvapivějšího, grandióznějšího, impozantnějšího, mimořádnějšího, sympatičtějšího, rozkošnějšího a úžasnějšího než Londýn! Konečně, když jsem viděla Londýn, nepřeji si už nic jiného vidět a jsem dokonale spokojená. Dělala jsem si plány ve své ubohé hlavičce, že budu žít v Paříži, a i tehdy mi to nevyhovovalo a říkala jsem si, nic určitého před Londýnem. A měla jsem pravdu, ubohá malá Paříž, už nebudu snít v tobě a pro tebe; má mimořádná láska k Angličanům, které jsem málo vídala, a k Anglii, kterou jsem vůbec neviděla, se touto cestou mění v zbožňování a navždy zakotvuje mou mysl i srdce. Myslela jsem, že vím, co chci; ne, mýlila jsem se. Teprve teď to vím. Je to krátké: žít v Anglii a jak to mám ráda. Více než kdy jindy mi schází vévoda z Hamiltonu a budu zoufalá, nenajdu-li jiného jemu podobného. Ne co do tváře, v tom nemá rovného, ale co do jména a jmění. Doufám, že Bůh uslyší mou modlitbu, která se v tuto chvíli k němu vznáší tak vřelá a bázlivá a vroucí jako za časů hamiltonovských nadějí. Od jeho sňatku jsem se neuměla modlit a v tuto chvíli cítím, že se umím modlit, a půjdu se modlit. Žiji, toužím, dýchám! Cítím, že mám krev v žilách, mozek v hlavě a ctižádost, pýchu a vůli v duši a srdci! Ale k čemu to vše, jestli Bůh nechce a potrestá mě za tyto špatné vlastnosti. Co chtějí, abych říkala. Doufám a modlím se. Kdyby Bůh chtěl... jinak... tím hůř. Ale budu se modlit, jak jen budu moci. [Na okraji: Viděla jsem hraběnku a slečnu de Galve v krásném kočáře a s pudrovaným lokajem. Je šťastná!] Dnes jsem toho hodně stihla, prohlídka Toweru, projížďka přes the City, všemi hlavními ulicemi a nákupy u Mrs Brown, kde jsem objednala klobouk, u Paola, kde jsem objednala jezdecký kostým, a u Wolmershausena, kde jsem objednala šedý kostým se zeleným sametem. Pak jsem dobře povečeřela, už dlouho jsem tolik nesnědla. Všechno je tu tak lákavé. Chtěla bych všechno koupit a všechno sníst. A jaké ovoce!