❦
Sobota, 5. září 1874
Neodjíždíme, jak jsem trochu tušila. Vstávám poměrně brzy a jsem svěží. V jednu obědvám v Kursaalu s tetou a vidím tam Doriu a jeho bratra. Jeho bratr má pozoruhodnou pleť, kterou mu skoro závidím. Od rána jsem veselá a živá. Přicházejí Fosterovi a Merjeewský. Beru Florence a jdeme na molo. Ach! Nesmím zapomenout na další Walitského verše o molu a Doriovi; Walitský nás velmi baví svými verši a hloupůstkami o Doriovi. Zpívat na melodii „Ach ona by tam šla" na hudbu [nečitelné] Ach půjdu na molo Posadím se za Doriu Refrén atd. Pokud se Doria dá do smíchu V mém srdci radost zavládne Refrén Pokud se Doria nudí V mém srdci se to pohne. Refrén [Zbytek písně je prakticky nemožné rozluštit.] I go the park [sic] To see Mr Clark The friend gentleman Of my dearest man His look and fashion Are like Italian nation Every day he is walking And never smoking.. S angličtinou je třeba být shovívavý, chtěl udivit a složil ještě v němčině: Durch die grossen Alleen von Spa Kann ich Doria sehen da Er ist ein geliebter Mann Wenn ich könnte und kann. Jednoho dne sesbírám všechny jeho výtvory; co je zábavné, je, že ve všem je hrdinou Doria. Na molo jsme dorazily minutu po příjezdu lodi. Moře je velmi špatné a vítr také. Ale Doria je tam, viděla jsem ho, teprve když jsme se posadily, pak mi ho teta ukázala; i ona se nechává inspirovat, a dnes ráno v Kursaalu řekla toto: Jsem v Ostende Nikoho nevidím Pouze zrzka A toho nenávidím. Prach je Moelenar, jinak pojmenovaný pes bez ocasu, nebo ještě jinak... ale to nepovím ani nenapíšu. Walitský to řekne. Hned jsme Florence ukázaly a vyprávěly o Doriovi, ta je velmi milá. Doria sám pózoval, anebo se nám to tak jevilo. Florence říkala, že vypadá melancholicky, že se dívá na moře opřený o zábradlí, jako by mu v lodi bylo špatně, a pojmenovala ho temným krasavcem. Nevím, odkud se vzalo, že ten milý Doria u nás nabyl takové slávy. Nikdy jsem ho neobdivovala, nikdy jsem kvůli němu nezčervenala, nikdy jsem o něm nemluvila. A najednou se Doria stává slavným a módním. Poprvé jsem ho viděla ve Spa; vyšla jsem sama kupovat ovoce vpravo od Pouhonu a vidím uprostřed náměstí jakýsi obelisk — to byl Doria. Díval se na mě, jako se na mě dívá každý. Několikrát se zdá, že Doria odchází, pak se vrací, nakloní se, usměje a prochází se. Sotva jsme vstaly k odchodu, přicházejí všichni naši a Merjeewský, vracíme se ještě. Doria pózuje nebo se zdá, že pózuje. Merjeewský o něm mluví; ten maličký je na něj velmi žárlivý, myslím; říkám všude a všem (se smíchem pochopitelně), že obdivuji Doriu, v tuto chvíli ho nazýváme Airod, Doria pozpátku. Obrátila jsem i své jméno a je pozpátku velmi hezké — Airam, Vzduch a óda a vzduch a duše. Zůstáváme do pěti na molu, chci se pořádně rozloučit s Ostende, bude mi po Ostende ohromně stýskat. Dav se hodně zmenšil. Jsou tu Plobsteři nádherně dokonalí; kdybych byla tím, čím nejsem, zůstala bych, vytvořila bych bataklán s Doriou a těmi, co s ním jsou, a byla bych velmi šťastná. Ale bohužel! Odjíždíme, oplakávám Ostende jako jsem oplakávala Spa, ale všechno pomine. V pět v Kursaalu si dám limonádu a od pěti do šesti zůstávám doma s tetou. S ní tvoříme domácnost zvlášť. Další večeře na Plage, starý zírač je tam sám. Čekal na náš odchod, sledoval nás a u hudby stojí těsně blízko. Walitský byl u večeře a vrací se s námi. Jsme u hudby s Fosterovými, třemi psy, Bagatelle a Airodem, malilinkatým pejskem, tak malým, že ho skoro nevidíte, a velkým psem Fosterových, Glennem, a Merjeewským. Škádlím ho a směji se mu; zvu ho do Londýna a říkám, že mu to markýza nedovolí, že ho odveze daleko, aby ho rozptýlila, že je jeho vychovatelka, že ho drží ve svých drápech, že ho nepustí. Přichází Basilewský, ale je zabrán do hovoru s Paulem.— Pojďme do Cercle des Bains, říkám, vstávám a jdeme. Šla jsem s Florence v podpaží a Merjeewský vedle. Vítr nás málem odnesl, přicházím celá bez dechu a rozcuchaná. Basilewský je s námi, kvůli tomu Basilévitchová zuří, nechtěl ji doprovodit. Teta, Florence a já se posadíme vpravo v první řadě, nedaleko orchestru. Máma a zbytek se posadí vlevo, kde sedávali Tamančeffovi. Za minutu mi Merjeewský oznamuje, že Airod je tu. Vskutku, brzy ho vidím, jeho, jeho bratra, jednoho blonďatého italského markýze a ještě dva Plobstery, usadit se vlevo od orchestru na téže linii jako on. Byli naproti nám přesto. Za společníky mám Fostera, Chtcherbinina a Merjeewského; na předposledním plese jsem měla: Fostera, Merjeewského, Barkovského, Chtcherbinina, portugalského ministra a de Leisera. Dnes jsem veselá. A proto Merjeewský není týrán. Na konci dokonce udělám jednu otočku valčíku s ním, a to abych prošla před Airodem. Zůstáváme do konce; vzala jsem pejska Airoda na levou ruku a vodítko Bagatelle do pravé, ale cestou ven jsem se ocitla uprostřed všech těch pánů a nechtíc jsem zmáčkla packu tomu druhu krysy, který se jmenuje Airod; ten vykřikl a blonďatý markýz taky: Povera bestia!1 Tak zrychlím krok a jsem přijata smíchem a křikem naším bataklány. Ti pánové nás předejdou jako posledně. Přesto se bavím, směji se a pláču, že odjíždím. Kočičí povaha, tak! Fosterovi jdou domů, my vcházíme do naší cukrárny, kde se smějeme a mluvíme o Doriovi. Bydlí naproti, a Dina se šla podívat na jeho osvětlené okno. Merjeewský je velmi šťastný, že se jím zabývám. Je vidět Basilévitchovou, jak se vrací, zavoláme ji, přijde; má trochu komické spory s Paulem, navrhne se jít k Neppencymu a návrh je přijat. [Škrtnuto: Po cestě] Jdu s Merjeewským a říkám mu, že ho teta, Dina a já zveme do Londýna a že má tu drzost, že nepojede.
— Ale stačilo jedno slovo.
— Tak tady ho máte, říkám vám, jeďte.
— Teď jak udělám kufr a musím upozornit matku, v noci.
— Ach! Vím dobře, že nikdy neuděláte nic, co by se vymykalo obyčejnému, říkám s úsměvem. Už váhal; bylo třeba ho vzít, ale jsem líná. V cukrárně nepostupujeme dál než do první místnosti. Zatímco nás Basilévitchová a Paul bavili, zatímco hrabě mlčel a polykal zmrzlinu, zatímco máma, teta a Dina se smály, zatímco jsem se smála, přemýšlela a pozorovala, otevřou se dveře z druhého sálu a Doria se objeví, následován ostatními. Teta mě upozornila zoufalým gestem. Hodně jsem zčervenala, Merjeewský se na mě dívá, ale neschovávám se. Když jsem viděla ty krásné Plobstery, pravé Plobstery, procházet a kroužit kolem dveří, srdce se mi sevřelo při pomyšlení, že odjíždím. I plakala bych. Jsem dost bláznivá; chybí mi Plobsteři, které ani neznám, a jenom ti, jako by byli vším. Ale Plobsteři jsou pro mě vším. Budu si pamatovat cestu tam a zpět z Cercle des Bains, když jsem ve tmě viděla zářit jako světlušky čtyři doutníky Plobsterů, jak se vzdalovali. Strašně chci, aby hrabě jel. To by bylo rozkošné! Představuji si zděšení starých kvočen, Viviani II! A pak by bylo hezké ho unést, mít začátek dvořeníku. Ale co mě otravuje, je, že je sám, chtěla bych aspoň dva, v tom Ostende nikdo není. Darebáci Plobsteři se nedají představit. Paul včera a dnes slyšel dvě konverzace. Včera jeden mladík říkal jedné dámě:
— Je hezká.
— Ne, má šmrnc, jak se tomu říká.
— Ne, je opravdu hezká.
— Ale co vám je po ní.
— Je třeba, protože to dělají všichni.
— Viděl jste ji na plese v růžovém a růžových punčochách, tehdy byla hezká. Vím, že mé nohy tu vyvolaly poprask. A každý den se o tom ujišťuji, když vidím všechny oči upřené na mé nohy. Dnes: Jeden z těch velmi blonďatých se zeptal Dorii, kdo je ta mladá dívka s pozoruhodnýma nohama. [Na okraji: (nebo něco v tom smyslu).] A ten odpověděl, že neví. Mám smůlu. Se svým zbožňováním Plobsterů žádné nemám. Merjeewský představuje málo, zvlášť v kabátu a s šálou na krku. Jsem zuřivá, že odjíždím a nechávám tu ty muže. Zdá se mi, že všichni Plobsteři by měli být moji. [Na okraji: Není třeba si myslet, že neříkám, co si myslím, a vše, vše, vše, kromě vévody.] Merjeewský mi řekl v Cercle, že do Londýna nepojede, protože mě tam uvidí a že koneckonců. Tak mu říkám, že je to systém markýzy, že ho chce odvézt daleko od Nice. Chudák je tak zamilovaný. Bojí se, hlupáček! Kdo se chce zbavit štěstí vidět, co miluje, a být blízko tomu, co miluje! Když nic nebude mít, ať využije příležitosti vidět. Jaký má smysl se zbavovat příjemné věci! Kdybych milovala, jednala bych jinak a nikdy bych neutíkala od toho, co miluji, kvůli hloupým důvodům. Zapomíná se, když se zapomíná; tím, že člověk nevidí, se zřídka vyléčí. Ale markýza ho chce odvézt do Indie. Ach! Jak bych ho chtěla vzít do Londýna. Zastavuje mě jen jeho matka, ale bah! Je špatné, co tu říkám, prosím Boha, aby mi to odpustil. Jsem tak bláznivá. Ta hodná a dobročinná markýza chce vést hraběte po svém, když vidí, jak je zamilovaný, chce ho rozptýlit a dělá, co může. Ale bohužel! Hrabě ji neposlouchá. Do Indie ho chce odvézt a kávu mu nechat sázet. Říká se, že ta zelenina ze srdce odstraní hořkost. Hrabě je ještě dost mladý. Jeho matka a stařena jsou zajedno, co nejrychleji ho odvézt a klima mu změnit, doufajíce, že ten manévr jeho lásku ke mně zkrátí. Ten systém je šílenství, [Škrtnuto: Samotná jeho existence] jeho účinnost popírám, když člověk miluje, miluje všude — v Ostende jako v Peru. Markýze radím ať přestane s těmi starými kouskama, neboť pokud budu chtít, maličkého si udržím.
Samedi, 5 septembre 1874. [full original]
Poznámky
Pozn. překl.: V originále italsky: „Povera bestia!" (Chudák zvíře!) ↩