Úterý, 1. září 1874

Vykoupala jsem se, na nic si nevzpomínám, protože jsem neměla klíč od deníku, a teprve ve čtvrtek ho najdu a píšu.
Basilewsky, zrovna když jsme vstávaly od oběda, jde s námi až k nám. Jakmile ho Basilévitchová u nás uvidí, přiběhne, ozdobená všemi svými parurami. Jak přecházela ulici, Basilewsky řekl, že má málo vkusu a nosí příliš mnoho věcí. Jakmile vešla, pochválil ji za vkus a řekl, že to právě říkal těmto dámám. Myslí si, že my a Basilévitchová jsme rivalky a že on je příčinou rivality. S ním se člověk vždycky směje, a to je něco.
Jdu na ples nerada. Basilévitchová přijde a odvleče nás s tím, že jsme jí to slíbily, že nikoho jiného nepozvala atd. Růžové šaty, jako jindy.
Nejraději bych zůstala v klidu, ale pokaždé mě vyzvali. Myslím, že se líbím Fosterovi II, který je hrozně ošklivý. Tančila jsem s tím portugalským ministrem, kterého nám představili na minulém plese, tančí jako opice a jen stěží jsem udržela takt.
Představili mi mladého Chtcherbinisu. Ale poznali jsme se; vskutku, známe se od Krement-strangu. Málo se změnil, pořád tytéž sklopené a vystrašené oči.
Plobster vyčerpal celou svou inteligenci na pózy; od té doby, co se známe, to už není zajímavé. Basilévitchová ho chce, ale je hloupý.
Hrabě mě vyzve k tanci, svolím, pak při tanci:
„Zapomněl jste, že s vámi nemluvím.“
„Ne, slečno, a proto, abych vám ušetřil nepříjemnost, že na mě promluvíte, jsem se držel zpátky; ale vy odjíždíte:“
„Ano, odjíždím a odpouštím vám a žehnám vám.“
Pak jsem mu řekla, že se mi jeho způsoby nelíbí, chce vědět, co se mi nelíbí, ale neřeknu mu to, protože to sama nevím. Jedním slovem, odpouštím mu; doma mě tím příliš otravovali; budu mít odteď pokoj. Je víc než šťastný. Teta, Basilévitchová, Moelenar jdou do cukrárny a já se vracím s Paulem a Merjeewským, který je tak okouzlený, že nasazuje motýlí manýry a já ho kárám.
Abych jeho štěstí dovršila, říkám mu, ať jde koupit zákusky pro mámu.
Slečno, mohla byste se zeptat Walitského, jestli chce přijít. Walitský vám vzkazuje, že si fosfor můžete sehnat sám. Ale to musí být nudné. Rozumím, když je člověk ve společnosti.
„Ano, ale na společnost se dá myslet.“
A hle, blázen celou noc bloudí po břehu moře a skládá verše.
Všechno jsem vyprávěla a doufám, že mě teď nechají na pokoji.