Pondělí, 31. srpna 1874

Dnes jsem se koupala, proud byl velmi silný, ale nic se nestalo. Oběd na Plage, půl hodiny odpočinku doma, s mámou na molo, pak, je příliv, vlny nás skoro dosahovaly a vítr srážel z nohou. Šla jsem tam, abych viděla toho hezkého Angličana, ale neviděla. Doma se mi smějí, protože hledám Plobstery a všude se dívám, jestli najdu hezké muže. Netajím to. Musím přiznat, jméno Plobster je znehodnoceno od té doby, co ho dostal Moelenar.
Quelques traits de plume formant un plan des maisons voisines, annotés à la main : le fragment de Bas., Basilewsky, notre maison
Plan griffonné : « le fragment de Bas. », « Basilewsky », « notre maison » Mon Journal, t. 4 (fac-similé) — tome04.docx image 9 (après ¶1873)
Máma teď říká, že Plobster z hotelu de France je někdo jiný.
Na molu jsme s Fosterem I a jedním Belgičanem, Fanbrantigenem, Angličanem. Když slyšel, že jedu s tetou do Londýna, nabízí, že nás doprovodí, ušetří nám všechny nepříjemnosti cesty, hotelů atd. atd.
Foster prosí, ať mu telegrafujeme, a zarezervoval by pokoje a vše připravil. Měly bychom tedy cestovat se dvěma strážnými anděly. Fanbrantigen odjíždí pozítří a Foster dnes večer. Ráda bych jejich ochoty využila, ale bohužel odjíždíme až ve čtvrtek kvůli koncertu Koutskiho, který je přeložen na středu. Ale stačilo by jim zatelegrafovat.
Jdou s námi na hráz, potkáváme Florence, obě Angličanky a barona Leisse. Jdeme dál všichni spolu. Máma si sedne a já jdu s Florence. Mluví se o mé cestě do Anglie.
„Včera jsem vás viděla s Plobsterem.“
„Ano, přeje si být vám představen; ale není to docela Plobster.“
„Ach! Vím, je napůl ničema, napůl Plobster, že?“
Vracím se v pět, píšu do šesti, pak jdu na večeři. Basilévitchová večeří s mužem, pošle ho pryč a přijde k nám, abychom šly spolu do Kursaalu. Basilewsky je taky s námi a všichni čtyři zamíříme do Kursaalu a posadíme se jako onehdy.
Zpočátku to bylo chladné kvůli Paulovi, hraní atd. Ale vše skončilo a od devíti do čtvrt na jedenáct jsme se zase smáli jako blažení.
Basilewsky je velmi duchaplný, v každém jeho slově je cítit myšlenka, a Basilévitchová vypráví hlouposti, on se jí vysmívá.
Pořád po něm chtěla vějíř, bylo to velmi komické. Bylo nás pět dam a Basilewsky jediný kavalír. Ti ženichové kolem kroužili a magnetizovali ho, ale marně. Jde s námi až k Cercle des Bains. Šla jsem tam nerada. Nalevo se uvolní dvě místa a koho vidím za sebou! Doriu Pamphiliiho s tím tak bledým Angličanem.
Jsem velmi růžová, celý den. Ach! Ale zapomínám, dnes ráno jsem byla nachytaná. Česala jsem se, někdo klepe, vejde, vidím staršího pána, tuším, oč jde; řítím se ke dveřím, jsou zamčené, a tak se schovám pod pohovku. Je to Winnier, králův lékař; chtěli mě nechat vyšetřit násilím nebo lstí. Konečně vylezu, prohlédne mě a prohlásí, že mám anémii, protože nic nenašel. Je to hlupák. Znám svou nemoc lépe než on. Za poslední čtyři měsíce jsem se velmi vyčerpala. Potřebuji měsíc na zotavení a to je vše.
Jenže zuřím, protože se odvažují předpokládat, že jsem nemocná!
Zacházím s nimi jako se psy, chladnokrevně; ráda bych je přetáhla holí.
Ale vraťme se k Doriovi, říkala jsem, že jsem celý den velmi růžová a zvlášť večer. Proto jsem veselá a živá jako dřív. Teta tvrdí, že Doria je hezký a okouzlující. Zůstáváme do konce. Jak jsem odcházela, máma řekla, že se na mě Doria hodně díval, a Paul, že ukazoval svým dvěma společníkům mé nohy. Dina řekla, že jsem byla zářivá. Ale kvůli Pamphiliimu to nebylo; smála jsem se, když jsem ho viděla, protože jsem si vzpomněla na všechny Walitského hlouposti, ale to je vše. Nemohla jsem se na něj dívat, musela bych se otočit, a to by se nehodilo. Zahlédla jsem ho dvakrát nebo třikrát, když jsem mluvila s tetou, jak byl trochu stranou.
Doria nás brzy předejde. Jak je vysoký! Ti, co s ním jsou, vypadají jako děti. Plobster, který je vysoký, je vedle něj malý. Plobster jde s Basilévitchovou před námi.
Basilewsky nás doprovodí až domů. Basilévitchová se postaví do okna a my se postavíme na balkón a Basilewsky zůstane uprostřed ulice.
Prochází se jako v divadle, za měsíčního svitu. Basilévitchová říká hlouposti ze svého okna.
„Je to jako v divadle, jen je škoda, že tu není kytara,“ říká Basilewsky.
„A deštník,“ říká Dina, „máte deštník, se kterým se dá dělat všechno.“
Tak se jal hrát na deštník jako na kytaru. Basilewsky serenádující. Smíchy by člověk umřel. Ještě dlouho tak zůstáváme. Ulice je opuštěná, měsíc osvětluje jednu ženu v okně a čtyři ženy na balkóně a jednoho muže — ten muž je Basilewsky — uprostřed. Je to velmi hezké.
„Počkejte, přinesu svíčku,“ říká Basilévitchová.
„V celém jejím domě je jen jedna svíčka,“ říká nám Basilewsky.
„Ne, čestné slovo, je zábavný.“