Pátek, 21. srpna 1874

Na radu Basilewského snídám s tetou na pláži a jím. Je zima, oblékám si šedé šaty, přicházejí Tamančeffovi a jdeme všichni na molo. Walitský se ptá jednoho muže, rybáře, myslím:
— Doria Pamphilii je tady?
— Ano, ano, pane. Smějeme se. Ale jak jsem překvapena, když opravdu vidím Doriu. Doria Pamphilii se mezi námi stalo heslem [Škrtnuto: slovem pro], když se chce říct dobře, řekne se: Doria, špatně, taky. Všude, ke všemu se říká to jméno. Líza a Katia to taky přejaly. Fouká strašlivý vítr. Vracím se a sedám si k balkonu; s Klíčem ke snům, který na konci obsahuje chiromantii. Objevila jsem u sebe obdivuhodné linie, zvlášť linii štěstí. Ale mateřské znaménko, které mám na levém rameni, znamená, že budu žít v samotě a budu mít žárlivého manžela. To je ošklivé. Brutto. Jak jsem zabraná do zkoumání své dlaně, zvednu hlavu a vidím Doriu; vrátím se ke zkoumání, ale zčervenám. I tady jsme měli jako ve Spa to štěstí, že máme bydlení, kolem kterého každý prochází. Basilévitchová přichází a prosí nás, abychom s ní večeřely v Pavillon Royal. Přijímám, ale jí se tam špatně. Odtud jdeme s ní (teta, já) do Kursaalu, místa jako obvykle nejsou, teta najde židli a já jdu s Basilévitchovou do čítárny. Ta ženská chtěla, abych [Škrtnuto: abych měla bílé květiny (dvě nečitelná slova)]. Díky Bohu takto nemocná nejsem. Někdy je odporná. Teta se k nám záhy připojí. Vstupuje hraběnka Merjeewská, pozdraví nás a odejde, za vteřinu přichází Merjeewský. Chce mi představit svého přítele barona Leisse, který o to žádal už dávno; stěží jsem stihla říct, že ho nejdříve musí představit tetě. Tak mi ho představí, přejde k mé straně a zůstane s Merjeewským celý večer přede mnou. Teta je se mnou spokojená. Povídala jsem si s těmi dvěma a ničeho jsem si nevšimla, ale Basilévitchová mi řekla, že několik Plobsterů a kníže Radzivilł několikrát prošli, aby se podívali na mé nohy. Na to teta odpověděla:
— To jsou bezpochyby nohy paní Basilévitchové, protože na nohy dítěte se člověk nedívá.
— Bezpochyby, řekla jsem. A podívala jsem se ke dveřím, kudy vycházel Radzivilł, a spatřila jsem Plobstera, toho pravého. Kdo je ten pán? zeptala jsem se:
— To je hrabě de Mulinare. — Jak jsem ráda! Nikdy se nemýlím, hned jsem viděla, že je to Plobster. Říká se, že je velký poseroutka a velký pózer. Tím lépe, jeho styl se mi líbí. Když jsme byly v hotelu de France, máma ho viděla a hned vyběhla nahoru, aby mi řekla, že v jídelně je Plobster. Jak jsem je všechny vycvičila?! Měl ten večer nedostižný výraz. Dívala jsem se na něj skoro s úsměvem, on také. I on kroužil kolem mých nohou a stojíce u dveří si je pořád prohlížel. Nic vážného ani nevhodného, líbí se mi, dívám se na něj a mé oči se smějí, on se dívá na mě stejně a je to velmi dobře. Baron Leiss odchází a zůstávám s Merjeewským. Tyhle dva je těžké rozpovídat. Merjeewský se svými hádankami! Zdá se, že má mou fotografii. Zatímco jsme hovořily, za sloupem poslouchal muž. To mi nevadilo. Řekla jsem Merjeewskému, že pokud mi nevrátí mou fotografii, nebudu s ním dva týdny mluvit:
— Pokusím se schovat, abych vás nevystavoval nepříjemnosti, že mě potkáte.
— Ach! Vím, že jste velmi smířlivý. Nepodala jsem mu ruku. Basilévitchová se tety zeptala, jestli jsem velká koketa. Ta odpověděla jako s těmi nohami. Jdeme k Merjeewským, pak domů.