Středa, 19. srpna 1874

Jednou jsem se mimochodem zmínila o chobotnicích a Polák se mě zeptal, jestli bych je chtěla:
— Ano, odpověděla jsem a zapomněla.
Dnes ráno vstupuje číšník a přináší velkou krásnou mušli plnou chobotnic. Říkají, ať pošlou nahoru hraběte, který čekal dole. Psala jsem, nevstala jsem, neotočila jsem hlavu, dokud jsem nedopsala a nezapečetila adresu. Čekal efekt; žádný nebyl. Jsem jako všichni ostatní, těžím kde mohu, ale jako poděkování jsem mu dala k odeslání několik dopisů.
Dnes večer jdeme všichni do divadla, dávají „Sfingu". S Tamančeffovými je nás dvanáct. Dost na to, abychom zaplnili jednu stranu divadla. Naproti jsou milí Fosterovi. Navzdory špatným hercům jsem hru viděla znovu s potěšením. Ale i s velkou shovívavostí jsem shledala Mme de Schelles odpudivou, a k tomu žádná róba. Ta druhá, Berthe, je skoro tak dobrá jako v Paříži. Ta hodná rodina Tamančeffových je velmi milá, ale často mě nudí. Jako Aničkoffovi, kteří jsou nejlepší přátelé, jaké máme, a přesto mě nudí.
Ti Tamančeffovi táhnou člověka vždycky pryč z promenád, kvůli nim jsem ještě nebyla na koncertě. Mám ráda hezké bataklány, tenhle je příliš prostý. Po představení jdeme k Cercle des Bains, ale v půli cesty vidíme zhaslá světla.
Walitský složil další čtyři básně, volně rýmované, ale protože se jedná o osoby, které známe:
Oči modré / Nos klobása / Medvěd nešika / Silák tlusťoch / Doenhoff nemotora / Hlídač ruských lesů.
To je na Doenhoffa, tady jsou hezčí verše.
Belgičan Gambart / Se schoval do stodoly / Ve velkém rozčilení / Z vyznamenání získaného / Od dámy Marguerite / A celé její družiny / Za raky a za pstruhy / Za hry a za houpačku.
Tyto verše překládám takto:
Pan Gambart / Přeskakuje hradby / Ve velkém rozčilení / Po slavnostním přijetí