Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Úterý, 18. srpna 1874

Vstávám dříve a cítím se dobře. Zuřím a jsem nešťastná. Jako by se celý svět spikl, aby mi říkal, že jsem bledá. Pláču vztekem, když na to myslím!!!!!!!
Obědvám s mámou v Kursaalu, šedé šaty, žluté botky; ty žluté jsou Hamilton, ty černé Blackprince.
Zdálo se mi o Marguerite, byla tak povýšená a tak málo přívětivá, že jsem se lekla, když jsem ji viděla na přístavním molu, kam jsme šly s Toumančeffovými podívat se na příjezd lodi z Doveru. Sny často lžou; dva dny před odjezdem ze Spa se mi zdálo, že jsem Doriovi umazala obličej mýdlovou pěnou, že se rozzlobil, a tak jsem mu začala tahat jakési dlouhé tmavě modré rukávy, které mu visely vpředu, navzdory jeho přísnému výrazu a hrozbám, že řekne celému světu, že jsem špatně vychovaná, a bude si stěžovat Gambartovi. To je taková hloupost, která se nemůže stát a mně se o ní zdá.
Ona, Marguerite, byla doprovázena Villancariovými a oběma Doenhoffovými. Ten, kterého známe, nás přišel pozdravit, pak odešel a zůstal celou dobu u princezny.
Připojí se k nám potom na hrázi; dívají se na mé botky a na mou osobu jako na bílou vránu. Na hrázi jsem s mámou, Doenhoffem a knížetem Nazaroffem, knížetem, který cestuje s Toumančeffovými, kteří jsou velmi milí, ale jsem ráda, že jsem se jich prozatím zbavila.
Najednou přichází teta a Dina s triumfálními pohledy, za které bych je uškrtila. Říká nám, že právě potkala paní Voyeikoffovou a její děti. Za okamžik skutečně přichází, Doenhoff udělal kyselý obličej a vzal roha, když ji zahlédl.
Julie vypadá přesně jako Bête.
Prvním slovem paní Voyeikoffové bylo:
— Jak jste bledá.
Bože můj, jsem už tak hrozně bledá! A k tomu máma, která každému vypráví své obavy a říká, že jsem bledá, a říká, že se zlobím, když mi to říkají! Z toho by se člověk vztekem zabil!
#### ! ! !
Mám ve zvyku, když přijedu do nového města, vybrat si Plobstera; tady jsem si vybrala toho z prvního dne, aniž bych věděla, kdo to je. Na molu jich bylo hodně a on se procházel na jachtě.
V Ostende nám je přijatelně dobře.
Vracím se v pět hodin a píšu do půl sedmé, nechávám ostatní večeřet s Tamančeffovými.
Basilewský je muž asi čtyřicetiletý, [Škrtnuto: vzor] typ pravoslavného mnicha.
Odvlečou mě do Casina, zůstávám tam jen do deseti. Doenhoff se s námi smál krásným tanečníkům. Malá holčička tří čtyř let vedle nás se obrací na matku:
— Mami, ani jeden hezký tanečník! Je to čistá pravda.
Štvou mě tím hrabětem! Nenávidím ho, a tyhle poslední dny je mi nesnesitelný a Walitský o ničem jiném nemluví. Ti barbaři mě dohánějí k pláči! Walitský vynalezl metodu, jak mě rozesmát. Pokaždé, když utíkám nebo se zašklebím při jménu Poláka, řekne:
— Doria Paâmphilii. — Směji se, protože je to hloupé.
— Ach! Já vím, povím vám, Doria, jak se mi líbí. Skutečně, je to směšné, novofundlanďáci se mi vždycky takhle líbí.
Směji se a spokojuji se s vědomím, že to není pravda. Ptali se mě, jak může být Doria Plobster, když není ani tlustý, ani červený, a je Ital. Řekla jsem, že je Plobster, protože je mimořádně urozený a bohatý, stejně tak proto, že má dobré postavení a krásné jméno. Co se jeho tváře týče, ta se mi nelíbí. Má příjemný a milý a ušlechtilý obličej, ale dosud jsem ho neshledala podle svého vkusu.
Jak jsou hloupí, škádlí mě Doriou, který se mi nelíbí, a nevšimli si de Biesma, kterého jsem si všimla já a o kterém jsem jim často mluvila a řekla dost, až moc. Právě proto tomu nevěří. Máma přesto uznává, že je hezký, a skutečně je.