Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pondělí, 17. srpna 1874

Další dostihy, já a máma jedeme samy v kočáře. Viděla jsem Hubu a knížete Ipsilaniho, byl překvapený, že mě vidí, velmi si mě prohlížel ze všech stran. Ale dnes jsou to dostihy plné nehod. Závodí Wheelwright, a po sjezdu podobném tomu, kde spadl Carlo Hamilton, padá. Jeho kůň Black Friar, se kterým vyhrál ve Spa, se chtěl vzepřít, Wheelwright se ho snažil udržet, ale kůň skočí stranou, muž narazí na sloupek, třmen se zlomí a padá obličejem na ten sloupek, kůň pokračuje sám a dojíždí třetí. V tu chvíli se celý dav hrne ke straně nehody a ubohý Wheelwright je přiveden markýzem de Vrière a baronem ***, doprovázen davem jako medvěd nebo cvičení psi. Postavila jsem se k oknu, celý obličej měl zakrvácený, a Merjeewský, který stál vedle mě, říkal, že mu prasklo oko.
Nevím proč, ale říkalo se, že si zlomil ruku.
Není to poprvé, co se mu to stalo. Vypadala jsem velmi krutě vedle citlivosti hraběte (který přišel na dostihy kvůli mně) — smála jsem se.
V posledním závodě na témž místě spadl kůň, zlomil si páteř a museli ho na místě dorazit. Žokej je v pořádku.
Vracíme se ve společnosti Poláka. Večeřím s Paulem a Walitským u nás a po večeři píšu. Máma a teta a Dina se vrací.
Teta mě osloví hraběnko, zuřím, a tak mi říká:
— Vévodkyně, cokoliv si budete přát:
— Vím, že se ti vévodkyně líbí, víš, říká se, že Hamiltonova žena zemřela.
— Tak tě tedy vezme.
Hloupost hozená do větru, taková pošetilost mě nutí usmívat se, a dokonce přemýšlet! Ubohý tvor, co já jsem.
Oblékám mámu, pak se oblékám já — růžové šaty, rozpuštěné vlasy, dobře; večer jsem růžová.
Dnes večer je v Casinu velký dostihový ples. Sály jsou plné, společnost je celkem dobrá, ale ani jedna pozoruhodná róba.
Huba je v bílém, jako o velké mši v Nice.
Teď bych měla vylíčit svůj rozhovor s Polákem, tak strašně se mi nechce. Jsem líná psát.
Přichází a staví se za mě. Sedíme napravo těsně u orchestru ve třetí řadě na pohovce.
Začal tím, že mi má spoustu věcí říct, pak samé problémy, pořád mu člověk musí říkat, ale mluvte, řekněte, ne, nebudu se zlobit, atd.
— Musíte vědět, slečno, že nechci nic udělat ani říct proti vůli osoby, ke které hovořím.
— To je dobře.
Řekla jsem mu, že Basilévitchová zná tu anekdotu o kněžně Eristoffové, a řekla jsem mu, co se na to téma řeklo mezi mnou a jí.
— Tak ona si připravila své zbraně hned ten den, protože se mě ptala na totéž.
— A vy jste odpověděl?
— Odpověděl jsem téměř jako vy.
— To je špatné.
— To jest, řekl jsem skoro, řekl jsem, že by bylo zvláštní neobdivovat tak hezkou, tak duchaplnou slečnu, která má všechno, dokonce i znalost společnosti, ale že, madam, ode dne, kdy jsem vás spatřil ve Spa, mé srdce bylo ztraceno. Sklopila oči a zčervenala a nenašla co říct.
— Uvěřila, a měla pravdu, že ano? řekla jsem, a pak ještě všelijaké věci.
Složil verše a požádal Walitského, aby je přeložil. To bude překlad! Pak romanci, to vše pro mě. Je to velmi příjemné; až budu starší, budu na to ráda vzpomínat. Požádám toho mladíčka o jeho fotografii. Jak je to dobře, že se mi nelíbí, že se mi spíše hnusí.
Ten mladíček má jednu mou rukavici, kterou ukradl ve Spa. Teta mi řekla, že to není pravda, a tak jsem ho požádala, aby mi tu rukavici ukázal; svolil jen na mé čestné slovo, že ji vrátím. Rukavice je opravdu moje, dokonce si vzpomínám, jak jsem ji ztratila. Vrátila jsem ji; není nic zlého na tom, že si ji nechá, lichotí mi to a jeho to dělá šťastným.
Jak mě miluje! Myslela jsem, že mě nemůže nikdo milovat. Ano, ti, které chci, mě nemilují, bohužel!
[Poznámka: 1876. Řím: Hergot! Jak je to pravda.]
Představili nám Angličana, pana Fostera, a jeho sestru, a ještě dvě anglické slečny, všichni čtyři slušní a milí. Pan Foster je velmi ošklivý. Tančila jsem polku-mazurku. Tady se celý tanec tančí se stejným partnerem, prochází se s ním.
Odvedl mě k bufetu. Ve tři čtvrtě na dvanáct odcházíme, Basilévitchová s námi, ta chce za každou cenu Merjeewského, ubohý ošklivec! Ale já ho nedám, on se nedá, lépe řečeno.
Čekám [Škrtnuto: jen] na příjezd Marguerite, protože Plobsteři snad přijedou s ní.
O Doriovi Pââmphiliim, jak říká Rodionoff, se u nás mluví, ne kvůli mně, ale protože Doenhoff řekl mámě, že Doria řekl ve Spa, když mě viděl vcházet do kasina: podívejte, dítě z dobrého domu.
Řekl ještě něco, ale máma se spokojila s tím, že mi řekla jen tohle.
— Ach! Tím lépe, neřekla to žádná nula, řekla jsem.
— Ano, ano, to je tak, řekla tónem plným lítosti a dychtivosti.