Neděle, 16. srpna 1874

V půl druhé měli přijít Basilévitchová s Doenhoffem a Basilewským, bratrem kněžny Souvoroffové, k nám, abychom šli spolu na dostihy. Ale máma si splete hodinu a my vyrážíme v jednu s Toumančeffovými pěšky. Ta cesta není dlouhá, ale písek je strašný! Asi po deseti minutách chůze začínám reptat jako Židé na poušti a to reptání se brzy mění v nářky a pak v slzy!
Pěšky, na dostihy, s venkovanama, po písku, pěšky, au Var na dostihy! říkala jsem anebo vzdychala celou dobu skrz slzy.
Ale u pokladny to bylo ještě horší — ta rozkošná rodina si bere místa za frank za provazem! Nejprve nechápu, pak jsem bez sebe, pláču atd. atd. atd.
Máma, já a Dina jdeme na nejlepší tribunu (šedé šaty, dobře). Za deset minut přichází Doenhoff a zůstává s námi. Je prý dlouho zamilovaný do mámy a večer v divadle, říká, hledal maminku, ale viděl jen slečny.
Basilévitchová říká, že se mu líbí i dcera, ale nelze to srovnávat s matkou.
Přichází a máma, ona a Doenhoff se pouštějí do mořského lázeňského klábosení! Já a Dina se díváme na dostihy a na lidi. Vracíme se pěšky, všichni společně.
Zapomněla jsem říct, že Merjeewský přijel včera a dnes je na dostizích. Basilévitchová se za ním honí, je v tuto chvíli sama.
Já mu [Škrtnuto: řeknu], ve vhodné chvíli, zakážu dvořit se té dámě; sám na to nemá chuť, myslím. Ale budiž.
Šla jsem s Dinou a tím mladým prasetem, ne, není hoden tak krásného jména, s tím mladým slimákem, když pro mě přichází Paul — máma, Basilévitchová, Doenhoff a Basilewský našli omnibus.
— Ale slečno, ale je lepší jít pěšky, ale kam jdete?
— Ne, raději takhle.
Udělám několik kroků s Paulem, pak se otočím:
— Odcházím, protože se mi nedvoříte.
— Ale slečno, ale co mám dělat? řekl zaražený.
Odcházím a nechávám ho s otevřenou pusou.
Večeřím u nás s mámou, Paulem, Basilévitchovou a Basilewským.
Potom jdeme k nám nahoru kouřit a pít kávu.
Večer v Casinu jsou salony krásné, ale společnost je sprostá, je tu obrovský dav, Basilévitchová je s námi. Řekla mi, že hrabě je do mě zamilovaný. Velmi jsem se podivila, skrývá to dost dobře, zdá se mi. Jí to vadí. Říkám jí, že to není pravda. V Casinu se mě zeptala, jestli se mi líbí:
Ne, nikdo se mi nelíbí. Jste tak diskrétní, nebudete mluvit.
— Naopak, mluvím vždycky.
Je to hloupá a prohnaná ženská.
Doenhoff přichází a staví se za máminu židli, my sedíme u orchestru, takže je sevřený; Basilévitchová [Škrtnuto: je] závidí mámě. Ta potvora! Nemá společníka, a máma, ta klidná žena, ho má.
Bída nad bídy!
Lidské závisti!
Hrabě přichází, pozdraví a prchá. Myslela jsem, že jde pro květiny, ale nevrátil se. Odcházíme v jedenáct. Basilévitchová šla třikrát navštívit kněžnu Merjeewskou na druhý konec sálu.