Sobota, 15. srpna 1874

Nejsou tu, nebo spíše jsem dosud neviděla žádné Plobstery (bílé šaty, černý klobouk, ten bruselský, který nosím pořád, nikdy ty ostatní, dobře).
Ožívám, je mi dobře, díky Bohu.
Jaké štěstí! A začínám být docela malinko růžová. Srdce mi buší rozkoší.
Na hrázi si kupujeme předplatné a obědváme v jakémsi skleníku.
Teta je žena usedlá, elegantní a přesně, jak to mám ráda. Nelze jí vytknout žádnou malost ani plazivost, nic.
Je tu obrovský Plobster s rusým plnovousem, dobře oblečený nebo neoblečený, jak chcete, rudou tvář a blbý výraz, ten Plobster se na nás dívá a všude nás sleduje; když obědváme, vzal si židli a posadil se naproti, na okraji hráze.
Oceán... ostatně nebudu popisovat oceán ani Ostende, to se zná.
Večer po koncertě v Kursaalu, kde hráli „Sedlám koně", houslové sólo od Wieniawského, dosti dobře provedené jednou zdejší nulou. Jsem nadšená.
Od příjezdu tety neděláme nic jiného, než že vzpomínáme na kouzla Spa.
Příští rok tam přijedu s koněm Buffusem a dvěma psy Notlimahem a Blackprincem.
Po koncertě v Kursaalu jdeme podívat se na večerní zábavu v Cercle des Bains. Jeden večer se tančí v Cercle des Bains a druhý v Casinu.
Společnost je to sprostá, ale je jí hromada. V tom davu se člověk ztratí.
Teta mě odvádí v deset hodin a na schodech vidím Zamilovanou Hubu.
Máma se vrací později s Dinou a říká mi, že jí představili toho Plobstera, který se na nás tolik díval v divadle ve Spa, když jsme seděly v prostřední lóži. Je to hrabě Doenhoff, šéf dvora pruského prince nebo princezny, pak jí představili hraběte Noëla de Leiser, Poláka naturalizovaného Angličana, hraběte Dounine-Barkovského a dva malé prince Kara-Georgeviče, dvanáct a třináct let. Na poprvé to není špatné. Co bych chtěla a co máma chce a říká, je aby nám Doenhoff představil Plobstery Marguerite, ta přijíždí pozítří.