Pátek, 14. srpna 1874

Tamancheffovi jsou zde, hned ráno přicházejí k nám. Všichni jsou nadšení, že se opět vidí.
Jdeme s nimi do lázní (šedé šaty, černý bruselský klobouk, opravdu anglický a moc sluší — ujde to) žluté botky, strašlivý vítr, prý je to tu vždycky takhle. Hodně se na mě dívají, zvlášť na nohy.
Myslím, že se mi Ostende bude líbit.
Včera jsem jako první viděla Vigierovou a Apletcheieffovou, jejího muže a Altamanteho, manželova přítele. Je to nepříjemné, je tu hodně lidí z Nice. Cožpak nebudeme žít tak, jak se mi líbí! Obávám se, že budu trpět. Basilévitchovou jsme viděly včera.
Po lázních zůstávám doma, je mi skoro dobře. Čekám na Basilévitchovou nebo na naše, čekám a nikdo nepřichází.
Večeřím se všemi u společného stolu, se všemi a Basilévitchovou, která je zatím ještě sama, ale jsme tu a ona si něco najde.
Já a máma ji doprovodíme a zajdeme k ní.
Pak na nádraží, přijíždí teta. Jsem moc ráda, ona taky. Není divu, je to poprvé, co byla tři a půl měsíce od nás odloučená. Místo aby mě políbila, upřeně si mě prohlížela. „Ale co! Podívejte se, jsem mrtvá.“
Ona vypráví a my vyprávíme; ona o Desforgesovi, Biasini, Saccovi, Avigdorovi; my o Spa, Gerickovi, Kirshovi, Markétě, hraběti, o tom posledním zvlášť. Viděla ho ve Spa u Viviani.
Opravdu, máma a teta jsou z lásky toho mladíčka nadšené. První kořist jejich miláčka.