Úterý, 11. srpna 1874

Prší, jako když jsme přijely do Spa a jsme zrovna tak v hotelu de l'Europe, a Macainne jako tehdy stojí ve dveřích s tázavým výrazem, jestli prší. Probudí mě a řeknou, že přišel Merjeewský, myslím, že je to žert, jdu na snídani a v salonu ho vidím, toho člověka, který přijel z Vieille Saline [?], aby mi přinesl dva živé raky v zelené bonboniéře. Protože kolem těch raků byla nějaká hloupost. Chudák hrabě! Kdyby to, co udělal on, udělal někdo jiný, byla bych nadšená, ale on se mi nelíbí.
Ve dvě nás odnáší omnibus, který nás přivezl, rozhlížím se napravo a nalevo, abych neztratila ani okamžik ve Spa. Co mi bude scházet nejvíc, jsou zdejší Plobsteři, ti jsou obdivuhodní.
Zapomněla jsem — po divadle v pondělí jsme šly do kavárny, kde byli Haristoffovi atd. Pan de Biesme tam byl taky a díval se na mě. Ten mi bude scházet víc než ostatní, bude mi scházet nesmírně, moc, moc, tolik, až je to hloupé. Má krásný hlas, když mluví.
Zdejší Plobsteři mi budou chybět, všude nemají takové množství tak dobré kvality.
Merjeewský přináší kytice a zůstává v dešti, dokud vlak neodjede. Konečně jsem ve Spa ulovila svou první kořist, je to pamětihodné.
Spa (ne kvůli tomu) bude mou nejlepší vzpomínkou po Badenu. Jsem zasažena pravdivostí toho, že „naše nejsladší rozkoše jsou v našich vzpomínkách". Ta věta mě zasáhla v první chvíli, kdy jsem ji uslyšela.
V šest hodin v Bruselu, Walitský a Paul vystupují, hledáme je po všech hotelech a oni zase hledají nás.
S obtížemi najdeme v Grand Hôtel Gernay nádherné první patro, které zabíráme celé.
Večer v divadle vidíme „Krásnou parfumérku" s Judicovou.
A to je vše.
Máma mě popohání, zítra budu pokračovat, neboť v Bruselu zítra uvidím věc, která mi připomene Hamiltona.