Sobota 8. srpna 1874

Nevycházím, prší; otec a syn Merjeewští jsou na návštěvě, ale do salónu nejdu.
Ve čtyři jdeme do Redouty, kde kvůli dešti hraje hudba, ale nikdo tam není. V čítárně mě hrabě prosí, abych si zahrála domino; odmítám. Hraje s Dinou, která je jeho důvěrnicí, jíž o mně mluví v náznacích a která mu rozumí a chová se laskavě. Je to velké štěstí najít člověka, který shovívavě naslouchá a chápe.
Konečně mám jistotu, miluje mě; lituji ho.
Je to poprvé, co mě někdo miluje, a jak. Ten ubohý hrabě — miluje s takovou odvahou, mlčenlivostí, noblesou; nikdy slovíčko navíc, nikdy se nepokusil dotknout se mé ruky, přiblížit se ke mně, zatímco já jsem se jednou při tanci schválně otřela hlavou o jeho tvář; jednou, když jsem vstávala (v Remonchamps, když jsem přeskočila příkop), jsem mu stiskla paži silněji, než bylo nutné, když mi ji nabídl.
Jen občas, když jsem se nedívala, jsem cítila, že se na mě dívá s takovou láskou, že jsem se červenala, a pokaždé, když jsem se dotkla jeho ruky, cítila jsem, že se nedotýká mé jako rukou jiných, protože mě ten dotyk rozechvíval. Když vidím, jak jsem milovaná, jsem vděčná.