Čtvrtek 6. srpna 1874

Jdu za mámou do lázní. Obléknu si režné šaty, mušelínový fichu s valenciennes krajkou, klobouk s květinami a připadám si rozkošná, s vlasy na zádech. Jsem rozkošná, protože mám růžové tváře, velmi růžové.
U Baase narazíme na Gerickeho, ale nedíváme se na něj.
Opět blednu; ruměnec, který mi ozářil tvář, se vytratil.
Jdeme na hudbu, na dětský bál.
Pan de Jahal odjel.
Nevečeřela jsem, je mi špatně. Bolí mě v levém prsu; poprvé se mě ta bolest zmocnila, když jsem v Nice četla o rakovině Anny Rakouské, ale tehdy to bylo jen chvilkové — od včerejšího večera ta bolest nepřestává.
Jestli umřu, spálím deník. Umřít by mě mrzelo... budu žít, jak si přeji, anebo zemřu. Jedno ze dvou. Je mi teprve patnáct let. Bože můj!
Oblékám se s námahou, růžové šaty, vlasy rozpuštěné, na divadlo Les pattes de mouches. Paul, ten uličník, hrál a vyhrál čtyři sta franků a pořídil nám lóži. V divadle je mi tak špatně, že si rozepínám živůtek (bolest se vrací) a schovávám se za závěs — jsme v lóži u jeviště.
Hra je velmi zábavná, nikdo zajímavý tam není. Myslela jsem, že pan de Biesme přijde; viděla jsem ho na koni s malou dívkou a pak pěšky, jak jde do Kasina. Projíždí několikrát denně ulicí, kde bydlíme, na koni, pěšky atd. atd.
Máma mě trýzní svými nářky a celý večer pláče, pak spí v mém pokoji. Myslí si, že jsem nemocná, a zuřím kvůli tomu.
Nechci se obracet na lékaře, budu se modlit k Bohu.
Právě píšu a bolest mě trýzní; je to tupá a pomalá bolest, která mě sužuje, kvůli které bych sténala, kdybych se neovládala, která mi brání jíst, chodit, vidět, která mě týrá.

Poznámky

Pozn. překl.: Název hry (Victorien Sardou); doslova „Mouší nožky“, také „škrabopis“. ↩