Čtvrtek 30. července 1874

Tak jsem zeslábla, že mě unaví sebemenší pohyb; i vyjít do schodů je na mě příliš. Hučí mi v uších a jedním slovem jsem v žalostném stavu.
Zkusím se dát do pořádku, takový stav je nesnesitelný.
Je krásně, ani slunce ani déšť, počasí, o jakém se pro jízdu na koni dá jen snít. Hledám Paula, nikde ho nenajdou, a tak na koně nejdu. Nevycházíme, večeříme doma; kolem osmé přichází malý hrabě, vstupuji do salónu v klobouku s tím, že jdu vybírat kočár, a on navrhne Walitskému, aby mě doprovodil.
Vracíme se všichni tři kočárem pro mámu. Hezký kočár z nových stájí, dva koně a rolničky. Máma vedle mne, Walitský vzadu, Dina a hrabě vpředu. Ten malý ošklivec byl nadšený, že na svých ubohých ramenou drží oboje otěže.
Nemám ráda alej Morteau, vždycky se tam něco stane — jednou se koni uvolnila uzda, podruhé se otočilo sedlo, potřetí Bagatelle přejeli.
„A počtvrté?“ říká malý hrabě, „počtvrté?“
„Nevzpomínám si,“ řekla jsem a červenala se.
„Nevzpomínáte si?“
„Ne.“
Máma pochopila a změnila téma.
Řekla jsem, že člověk vždycky rozumí, když chce, že jsou lidé, kteří vám říkají všemožné věci a vy pochopíte až dlouho potom, když nemáte co na práci, zatímco jiným, když mluví, rozumíte a slyšíte všechno, protože si to přejete a očekáváte to.
Je to pravda, chápala jsem sebemenší narážky Rémyho, zatímco ubohý Stephan říkal tolik a já pochopila až o několik měsíců později v Nice.
Máma a všichni jsou pro toho ohyzdného hraběte, pokládají ho za hezkého chlapce — to není pravda; není špatný, a nic víc.
Vcházíme do kasina a zůstáváme tam tři čtvrtě hodiny.
Představili mi otce Merjeewského, který právě přijel, a Thérèsinu sestru, která je, myslím, jeho důvěrná přítelkyně, nebo něco na ten způsob.
Četla jsem „Le Derby“, třikrát jsem narazila na jméno Hamilton, byla jsem rudá a kousala se do rtů; hrabě mi něco říkal, sotva jsem odpovídala a dívala se do novin.
„A co kdybychom mluvili o tom, co bylo?“
„Ach!... ano, pokud to bylo příjemné, člověk o tom rád mluví znovu.“
„Ale jak mám vědět, zda to pro vás bude příjemné?“
„Nevím.“
„Právě jsem vám chtěl říct o jedné věci, o které jsem vám, myslím, už mluvil; kdy o tom mám mluvit?“
„Kdy budete chtít.“
„Ach!“
„Mluvit se má vždycky, čím dříve, tím lépe.“
„Tak vám o tom povím příště, až pojedeme na koni.“
„Dobrá.“
„Bude to zábavné, ale kvůli tomu váhám, jestli vůbec pojedu na koni.“
Jeho dvoření mě netěší. Miluje mě, dobrá, přijímám ho jako ctitele, může být jedním z nich. Je první. Dal mi kytici a já mu na oplátku dala svou růži.
„Nemá stonek.“
„Proto ji dávám, nemohla jsem ji už udržet.“
Potom jsem usoudila, že dát mu napůl ohlodanou růži bylo příliš, a abych tu laskavost částečně smazala, dala jsem kytici mámě.
Mám šedé šaty, žluté botičky. Tancovala jsem polku s Winslowem a valčík s de Jahalem a vracíme se. Nemusím říkat, že se mi lidé dívali na nohy.
Baron de La Roussellière je nádherný, obdivovala bych ho, kdyby nebyl ženatý.
Doma se dozvídám, že hrabě se dozvěděl o mé zálibě v ryšavých vlasech hrabě onemocněl kvůli mně. Ten malý se dozvěděl, že mám ráda ryšavé vlasy, a vzal si do hlavy, že si je nechá obarvit; umyl si hlavu horkou vodou a nastydl. Myslí si, že se mu s ryšavými vlasy budu líbit; zdejší holič mu slíbil, že mu je obarví. To mě rozesmálo. Konečně! Začínají se kvůli mně dělat šílenosti. Není to příliš brzy, je mi patnáct let!
Pro jinou by to bylo příliš brzy, ale pro mne, která jsem ve svých očích naprosto mimořádná, která nechce dělat nic jako ostatní, která sní o životě složeném z triumfů, rozruchu, hrdinských činů, která přestože nejsem krásná, chce mít celý svět, která se staví nad celý svět, která žene svou ctižádost k nebesům, která chce bohatství, tituly, proslulost, která chce být vším, co je krásného, velkého, slavného, známého, mimořádného, která chce víc, než dovedu říci — je to příliš pozdě.
V tuto chvíli chci získat jednu věc, a to výraz všemocnosti. Ten se získá jedině větší či menší jistotou moci, kterou člověk má, a spokojeností se sebou. Není-li člověk vnitřně spokojen, nemůže mít ten výraz, leda by měl nadpřirozenou moc nad sebou samým.
Musím tedy čekat, až bude má sebeláska uspokojena.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „self-contentment“. ↩