Pondělí 27. července 1874

Budím se v půl osmé a strávím hodinu před zrcadlem, pak si obléknu jezdecký kostým a vyjedu na koni s Dinou, ale naši koně jsou tažní koně a jsem nucena seskočit v jízdárně, vzít kočár a vrátit se. U dveří mi Řek přichází promluvit a ukázat komické pozvání od Witoslowských. Ta krásná Polka mu dělá dvůr.
Řek přichází na odpolední návštěvu a dělá totéž co včera. Přinesl mi rostlinu, které se říká nositelka štěstí; usuším ji, protože tvrdí, že přináší štěstí.
Ráno jsem viděla Gerickeho přecházet náměstí a dívat se na všechny kolemjdoucí s šíleným úsměvem. Schovává se tak dobře, že už člověk neví, kde je. Nebýt máminy domněnky, která se mi občas vrací, na toho pána bych už vůbec nemyslela. Dříve jsem si myslela, že se mi líbí, ale ne — aby se mi člověk líbil, musí být méně vulgární. Tancuje, jako by zvedal kameny.
Ale musím vyprávět příběh Bagatelle! Bagatelle nezemřela! Bagatelle byla přejetá přípřeží v den výletu do Remonchamps, Paul s ní sestoupil a dvě kola jí přejela po krku. Paul se vrhl na zem, plakal a málem omdlel, máma plakala. Psa hodili do lesa a přikryli ho papírem, abych ho neviděla.
To všechno se odehrávalo přede mnou, Papari atd. vedle mě to věděl, máma a Paul plakali, všichni se trápili, jen já jediná jsem byla slepá a hluchá, nic jsem neviděla, nic nepochopila. Divím se a říkám, že lidé, kteří by měli vědět první o věcech, jež se jich týkají, se je dozvídají poslední.
Ale utěšuji se: kočí tři dny poté jel stejnou cestou a ze zvědavosti se šel podívat, a hle — Bagatelle, naprosto živá, se dovlekla až k cestě a kvílením prosila o pomoc; ten muž ji vzal, ošetřil ji a za několik dní bude jako dřív.
Walitský si vymyslel, že Bagatelle onemocněla, že ji poslal k veterináři a že tam zemřela.
Když už mi říkal, že je mrtvá, proč si vymýšlet zbytečné hlouposti místo pravdy!
Dina je zamilovaná; kvůli té novince má záchvaty tu snivé, tu zuřivé, které ji činí nevhodnou. Mluvila jsem s ní o tom a pak s mámou, která mi řekla, že se není čemu divit a že to není příliš brzy; na to jsem řekla, že je lepší, když to přijde brzy, že je to jako nutná nemoc — čím později přijde, tím víc je vidět a tím víc přináší utrpení.
Naštěstí jsem si odbyla svůj křest ohněm a jsem pojištěná proti požáru. Bylo to včera; včera jsem řekla před mámou, že je zamilovaná, a začali říkat, že já taky atd. — ale jednoduše a přirozeně jsem jim řekla pravdu, že se mi nikdo nelíbí a že když mě škádlí, dobře vědí, že to není pravda, že to, co se mi může líbit, se tak málo podobá všem těm lidem; zkrátka jsem jim řekla všechno kromě jedné věci. Tehdy Dina s neobvyklým záchvěvem bystrosti na mě upřeně pohlédla a zeptala se:
— Nikdo? Nikdo?
— Samozřejmě nikdo, vůbec netuším, co tím myslíš.
— Ach, kdybych chtěla mluvit! Kdybych jen chtěla!
— Proč nemluvíš, mluv, ale já říkám pravdu.
— Dobře vím, že všichni tady se ti líbí jen trochu, protože jsi zamilovaná pořád do toho samého...
— Do koho?
— Ale pořád do toho samého...
— Nevím, co tím myslíš, o kom chceš mluvit.
Vyhledala jsem ji na balkóně, aby mi jmenovala tu osobu:
— Jmenuj mi nejdřív toho, o kom si myslíš, že jsem do něj zamilovaná.
— Nu, myslím, že je to Gericke.
— Ten tvůj taky.
— Ne, vážně, podívej, nevěříš přece těm hloupostem.
— To je pravda.
— Jako u tebe, neříkám, že Gerickeho miluješ vážně, velmi se ti líbí a to je vše, že ano?
— Neříkám ne, říkám snad opak? Líbí se mi, ano, ale...
— Dost, vím.
Stržená mou upřímností chce vypadat stejně a říká věci napůl.
— Ale řekni upřímně, o kom jsi mi chtěla mluvit, to snad není ten drahý Boreel?
— Ach, odkud bereš toho nešťastníka, to je stará historie; myslíš, že věřím tvému Lambertyemu? (se smíchem a tázavým pohledem proloženým samolibým úsměvem). Ne, ale víš, že Lambertye se mi líbil, jako se mi líbil Galve, Chimay, kdyby nebyli ženatí, jako se mi líbí Zurberin, Clark, Gericke (v tuto chvíli píšu a nechtěla bych, protože Gericke se mi poslední dobou znelíbil svými způsoby). To víš moc dobře, stejně jako já, je tedy směšné z tvé strany takové řeči. Řekni! No tak.
— Ne,... nechci, atd. atd. atd. Nakonec neřekne.
Moc jsem chtěla, aby ho jmenovala.
[Škrtnuto: Máma vstane a večeří ve městě, po které večeři]
Gericke prchá před námi; byli jsme u Pouhonu, šel tam, ale když nás uviděl, sklonil hlavu a prošel kolem. Ráda bych věděla, co tomu člověku je.
Jdu s Paulem objednat koně, tu nás potkává Clark (stříbrné šaty, klobouk Neurad, žluté botičky, hezké) a jde s námi.
Po několika obtížích koně dorazí — já, Clark a Paul. Přes Morteau, do La Géronstère, odtamtud procházkou Meyerbeer po strmých pěšinkách do Barizartu. U Morteau projížděla princezna Markéta; když jsme ji uviděli, odbočili jsme vlevo a vyletěli dokonale společně tryskem na kopec vlevo. Dívala se na mě a ještě dlouho se dívala, když jsme byli nahoře.
Clark se hodně pohyboval v dobré společnosti, jeho sestřenice je manželkou italského knížete; strávil dva roky v Římě, tři v Berlíně a zimu v Rusku jako osobní tajemník velvyslance na americkém vyslanectví. Zná Doriy, Somaglii atd.
Padlo několik slov o Hamiltonech; říká, že ho často pokládali za Carla. Trochu ho připomíná.
Máma večeří ve městě s námi.
Včera byl večírek u illustrissima marchesa duchessa di Matera, čili illustrissima cuisinière-a.
Už dva dny přichází celý svět ptát se na mámino zdraví. Bezpochyby jsme byly velmi zvané. Po večeři vcházíme do kasina, Polák jde rovnou k nám, zůstává s námi a v deset nás doprovází domů. Nevím, zda si to představuji, ale zdálo se mi, že jsem ho několikrát přistihla, jak se na mě dívá zvláštním způsobem, aniž by chtěl, abych to viděla — jen aby se na mě podíval, jako se člověk dívá, když miluje, bezděčně.
Máma nemá ráda, když se mluví o Hamiltonovi; obává se, že moje slabost pro ženatého muže mi bude na překážku. Ubohá matka, jak je naivní.
Znovu jsem zahlédla toho pána na koni; šly jsme s Dinou k Pouhonu a málem jsem se svými šaty dotkla jeho koně. Je to muž, kterého vídám jen na koni a v kočáře. Jen jednou jsem ho viděla pěšky.
Jestli je ženatý, nemá šanci — nemám ráda ženaté. Ne proto, že jsem na vdávání, ale prostě je nemám ráda.
Jakýsi pán přišel prosit mámu, abych zpívala na koncertě pro chudé?!!!!!!!!!!!!!!! To je mimořádná věc.
Zatímco jsem jezdila na koni, byl Gambart u nás a mluvil podivným způsobem — řekl, že Dina i já jsme špatně vychované, že neumíme ani vejít, ani konverzovat, ani odejít atd. atd. Zkrátka řekl dost na to, abych ho vyhodila ze dveří. Ale máma se po jeho odchodu přidala na jeho stranu.
Ale co to toho člověka napadlo! Jaký blázen! Drzoun. Přece jen bych ale ráda pochopila, z jakého důvodu se zbláznil.