Neděle 26. července 1874

Princezna Markéta byla v kostele a s ní celé elegantní Spa.
Prší skoro celý den. Mám nový klobouk, černý filc, velmi hezký.
Jdu do aleje s Walitským, hrabě nás doprovází; potkala jsem všechny, které znám, dokonce i barona Forgera a španělského vévodu, který mě poprvé pozdravil od onoho jakéhosi představení Basilévičem. Ba i de Neufarge mě pozdravil, on, který od té doby, co ho vyobcovali ze společnosti, předstíral, že nikoho nevidí.
Gericke zmizel, už ho není vidět. Co mu je? To je ta otázka. Jeho proměna začala několik dní před odjezdem Basiléviče a od té doby gradovala. Říká se, že je to kvůli de Tanlayovi. A máma mě velmi vyděsila, když vyslovila svou domněnku, že baron se změnil, protože si myslí, že jsem do něj zamilovaná, a nechtěje podporovat marnou lásku...
[Na příč stránky: Tahle máma mi neříká nikdy nic než znepokojující věci. Jednou je to proto, aby mi natlačila do hlavy, že patnáct lidí, které neznám, je do mě zamilovaných, jindy...]
Ta nešťastná myšlenka mi hlavou proběhla už dřív. Jestli je to tak, jsem zoufalá a trápím se. Řek přichází, byla jsem u klavíru, strčí hlavu do dveří a formuje úsměv. Máma leží v posteli, nemohla jsem ho poslat pryč; vejde a zůstane velmi dlouho, pobrukuje si, hraje, povídá. Každá jeho návštěva nás stojí jednu rozlámanou židli, to je Porthos.
Zůstávám opět sama, někdo klepe, je to Polák s růžemi, které mi podává:
— Cože, to je pro mě?
— Mohla jste o tom pochybovat?
— Jste velmi laskavý.
A dala jsem ty růže do svícnu. I on zůstává dlouho. Měla jsem chuť mu říct, že je to marná námaha, že ho nemám ráda.
Jdeme na večerní hudbu, pan de Jahal se s námi prochází, dokud se nevrátíme.
Večer máma zpívá elegii. Říká, že mě hrabě miluje, že taková láska v jeho věku je nebezpečná, uvedla smrtelný příklad a všemožné věci. Nakonec řekla, že jí ten mladý básník řekl, že jednoho z těchto dnů ho potká strašlivý žal, který snad nebude moci unést, že je třeba mnoho síly a odvahy atd. Prý jsem zbledla a pak se začervenala.
Je vždycky příjemné slyšet, že je člověk milován. Proč... nevím, proč jsem řekla: Jistěže je to příjemné, i kdyby zemřel, potěší mě to a pozvedne to mé postavení.
Jenže ať si říkají, co chtějí, nikdy neuvěřím, že jsem mohla něco vzbudit, já, ubohé malé stvoření.
Řeklo by se, že si o sobě moc myslím, a přece, vidíte, nemám odvahu uvěřit, že mě nějaký muž miluje. Neodvažuji se být tak troufalá, abych tomu věřila, ze strachu, že se mýlím a budu se potom stydět.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „That is the question" — odkaz na Shakespearova Hamleta.