Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Sobota 25. července 1874

V deset hodin nasedám na koně s kněžnou Eristoffovou a hrabětem. Máma, Dina a Walitský jsou v kočáře. Cestou se krátce stavíme u Gambarta.
Mám rozkošného koníka; posledně jsem si myslela, že jezdím špatně, ten mizerný kůň mi zničil pravou nohu, bolí mě ještě dnes.
S ostychem se domnívám, že je do mne hrabě zamilovaný, ale sentimentálně a vážně. Je to pro něj velké neštěstí, nemám pro něj nic.
Včera jsem byla krutá, flirtovala jsem se všemi kromě něj a nakonec, podávajíc mu květinu:
— Hrabě, chcete, abych vás ozdobila? Pán, pro kterého to bylo připraveno, odešel.
— V tom případě nepřijímám, nemám rád, když mě někdo zastupuje, vše nebo nic.
— To mě mrzí, víte? Vše nebo nic? Tak nebudete mít nic — a odvrátila jsem se, vážná.
Tancovala jsem s ním kontredans, naproti Paparinovi, a nazvala jsem to tancem konverzace, když se mě ptali, co tancuji. Paul nás stále následoval a povídal si.
Zapomněla jsem říct, že moje ubohá Bagatelle včera ráno zemřela, a že mi včera večer její smrt posloužila jako téma k hovoru a smíchu. Všichni pánové to věděli předevčírem a neodvažovali se mi to říct. Oznámila jsem jim to sama se smíchem.
— Ach, pane Paparigopoule, neříkejte mi to, rozbrečíte mě — a schovala jsem se za svůj obrovský vějíř a smála se. Nemám volnou minutku, abych ji oplakala, ubohé zvířátko. Obávám se, že dnes večer se nad ní rozpláču, nemajíc co dělat.
— Pane de Gericke, proč jste mi to neoznámil vy?
— Nechtěl jsem vám způsobit bolest, nechtěl jsem, abyste byla kvůli mně zarmoucená. To byla jen část z těch mála slov, jež řekl, stoje vedle mne. Stěžovala jsem si, že nejsem obklopená. Ale včera jsem obklopená byla tak dobře, že všechny slečny a dámy se dívaly a tvářily se, jako by říkaly: co je to za dítě, které přitahuje tolik mužů? Je snadné mít ducha a způsoby, když člověk není sám.
Cítila jsem se dokonale šťastná, když přede mnou, jak jsem seděla na jednom z výstupků, stáli Gericke, Papa., hrabě, Winslow a Ladd. O Walitském nemluvím, ale ti ostatní, ti se počítají.
Ze všech stran člověka potká úsměv, kompliment. Pánové sami si libují být ve větším počtu a celá skupina je spokojená. Nemůže to trvat dlouho, všichni by se začali nudit.
A já se ještě odvažuji stěžovat si — pamatuj si, děvče, že ti je teprve patnáct, že tvá koketérie je nevinná a tvá konverzace nedostatečná.
Jedouc na koni jsem viděla Jurybarrena, jak vybírá růže se zahradníkem. Hle, pan Jurybarren bere růže pro Američanky — jsou ty šťastné!
V La Géronstère jsem si dala čaj.
Hrabě trpí, chvílemi, bez sebe, vyrazí s koněm do cvalu a vrací se klidnější. — Nedrážděte své zvíře, pane — říkám mu lhostejným tónem po každém takovém výjezdu.
Gericke, když mi pomáhal do třmenu (to ještě když jsme byli v La Géronstère atd. s de Tanlayem), udělal to, co jsem říkala, a Polák mi vsadil nohu do třmenu, jako by pokládal krabici na stůl.
Aby mi byl ještě protivnější, je básník, je melancholický!
Mám ráda poezii u příjemné osoby; ostatně všechno je dobré u člověka, kterého máme rádi, a naopak.
Poprvé jsem přeskočila příkop. Jaká radost! Jsem se svým koněm spokojená, sluší mi na koni s mou čepicí. Eristoffová odjíždí a já projíždím Morteau s hrabětem, který mě prosí, abych na chvilku odbočila vlevo.
— Proč?
— Uvidíte.
— Chci vědět proč.
— Abych vám udělal radost.
— Chci vědět jakou, možná ta radost nebude radostí pro mne, no tak pojďme.
Bylo to proto, aby mi dal růže:
— Mluvila jste o růžích a Američankách, myslel jsem, že vám udělám radost.
— Skutečně, ale už nikdy nic neřeknu před vámi, vypadala jsem, jako bych prosila.
— Budu předcházet vaše přání.
Mluvím s ním chladně, z milosrdenství.
Bylo na čase, aby se uráčil dát mi květiny; řekla jsem to, co jsem řekla dnes, už vícekrát.
Cestou k Morteau se na mě dívalo několik lidí z balkonu u Haristoffových, zpátky to bylo totéž. Zastavila jsem se promluvit s Gambartem přímo před tím balkonem. Můj kůň tancuje, otáčí se a chová se jako andílek. Seskakuji ze sedla sama. Pan de Jahal mi přichází promluvit, je to velmi zábavný a příjemný muž.
Když jsem řekla, že chci mluvit s Gambartem, Polák řekl: Ten ubohý muž čeká na svého koně a bude to trvat. Totéž co já jsem řekla, když navrhl jet pro květiny. Je žárlivý na Gerickeho, na Gambarta.
Máma se stále pokouší přitáhnout Gerickeho, ale dnes prohlásila, že ho nechá na pokoji, „protože nás vzal v nenávist." Není to žádná škoda, měla ho nechat na pokoji už dávno.
Nevycházíme. Řek přichází, když hraji (ráno, když mi pomáhal nasednout na koně, dělal na mě oči), a zůstává dlouho, hraje, povídá, pobrukuje si.
Je to milý chlapec, ale u nás není nikdo, kdo by ho pobavil.
Dnes jde všechno dobře.
Slečna Fraserová, guvernantka, kterou mi Berthe doporučuje ve svém dopise, přichází.
Jdu si vyměnit klobouk u Neurada, sama; Řek mě tam doprovodí, a odtamtud:
— Neobtěžujte se, vrátím se sama.
— A co kdyby vás někdo unesl, uchvátil?
— To není snadné.
— Ach, ale ano, uchvátit vás — máte povahu vnímavou a vášnivou.
Je příliš mladý.
Sklopila jsem oči, když jsem se s ním loučila, jako Gericke. Říká, že Gericke se nedurí, že k nám nechová nenávist, že se strašlivě mýlíme, že ví, proč se tak chová, ale nemůže to říct. Zuřím, že vám to nemohu prozradit, Madame, dal jsem čestné slovo — řekl to tónem pravdy a člověk je v pokušení mu věřit.
Večeříme doma; Gambart přichází na návštěvu se synem a s Malézieuxovými.
Najednou přichází depeše. Prince, jury Lautrec, de Pelerty arrive Spa une heure — mysleli jsme, že je to hloupost od Paula, který jel doprovodit Američany do Dépinstère, ale je to jednoduše jáhen, který přijíždí. Byl vyslán jako kurýr do Berlína, projížděl Dépinstère, viděl tam Paula a přijíždí strávit pár hodin sem. Walitský se ho ujme, vodí ho po procházkách atd. atd.
Čtu na balkóně a vidím Gerickeho a hraběte procházet se na náměstí. Neviděli mě a já jsem je taky neviděla. Nechápu Gerickeho chování, je za tím něco.
Mámě se velmi přitížilo a bál je v háji.
Vyhrála jsem patnáct kopejek od pana de Jahala; vsadila jsem se ráno, že na bál nepůjdu.
Možná jsem neřekla, že všechny tyhle dny se vtipkuje o Gerickem.
Včera večer u mámy se mluvilo o kráse. Říkala jsem, že to není ani tak krása jako určitý výraz, výraz, který nedovedu definovat a který chci definovat už tak dlouho. Máma říkala, že všechny korunované osoby mají zvláštní obličeje. Ne, to není ono, to je proto, že o nich víme, kdo jsou, je to proto, že mají výraz... všemocnosti! konečně jsem našla to slovo. Ano, je to výraz všemocnosti, co jim dodává tu zvláštní tvář. Ach, mámo, kdo se odváží říct, že rody neexistují! —
— Tak co, Moussio, říká Walitský, jaký rod? No třeba alespoň Hamilton, ten je skutečně distinguovaný.
Trochu jsem se začervenala, ale neusmála jsem se, protože to neříkal, aby mě popichoval. Máminým obličejem přelétlo lehké znepokojení. — Bezpochyby distinguovaný, ještě jsem neviděla tak distinguovaného muže. Hle další, kdo má výraz všemocnosti. Kněžna Souvoroffová má ten výraz, i Gioia. Nemám pravdu? vykřikla jsem, uchvácená, že jsem našla, co jsem hledala. Máma mi přisvědčila. A skutečně, co se žen týče, znám jen Souvoroffovou a Gioiu, které mají ten výraz, a co se mužů týče, vévoda...
Už jsem říkala, že je tu zajímavý pán, skutečný, ne jako všichni ti ubožáci.
Ukázala jsem ho Dině; šel pěšky s dalším, taky celkem hezkým. Je Wittgensteinova typu.
Řekla jsem Dině: Vidíš, drahá, mám pravdu, že ano. Ty dobře chápeš, že všichni ti ubožáci na mě nepůsobí. Vybrala jsem si ideály tak vysoko nad nimi. Například Hamilton, Wittgenstein, Galve (řekla jsem Galve, protože jsem se bála říct příliš). Že je okouzlující, ten pán? Možná je to ničema, ale aspoň vypadá velmi dobře. — Opravdu, drahá, máš trochu můj vkus, divím se a schvaluji tě, protože máš můj vkus.
Ta malá mluví! Já ji nechávám mluvit.
Ráda bych věděla, kdo byl ten krásný muž, zda je to velký pán a jak se jmenuje.
Neoblečený, neumytý
A velmi často neoholený
S opálenou tváří
S černým obočím
Ne příliš starý
Potomek Achillův
Ctitel krále efezského
Papari poulos řecký
A krasoduch.
Zpěvák Petra Velikého
Panovník napůl divoký
Se čtyřma očima
Albin Body
Na něj rýmu nenajdu žádnou, jinou než gody
Z říše sleďů
Baron ze státu holandského
Gericke, módní opovážlivec
Pravý zázrak
Val.
Z provincie Franche-Comté
Krásný hrabě de Tanlay
Je pyšný na své postavení
Na ostatní hledí s pohrdáním
Tajemník Chakmagana
Pije veškerou vodu z Pouhonu
Chce předčit barona.*
[Na okraji: Walitského improvizace]