Pátek 24. července 1874

Trávíme smutně tři čtvrtě hodiny u hudby, samy. Je tu náznak deště, ráda jsem využila záminky a vstávám první. Na konci aleje (bílé šaty se stříbrem, hezké) nás dohoní ohyzdný hrabě. Projdeme se po Morteau a pak se vracíme domů. Ten mladíček říká jen jalové komplimenty, snaží se být duchaplný a tváří se přitom posměšně. Nudí mě.
Máma od té doby, co se baron změnil, za ním běhá, volá ho. Je to nesnesitelné, protože on utíká. Vyšly jsme na náměstí, potkaly jsme Rowovy, máma zavolala barona, a protože Rowovi šli k nám, máma tam Gerickeho vtáhla násilím.
Princezna Markéta měla projít salóny cestou do divadla v půl deváté, a tak se jdeme podívat, jak prochází. Máma jde do divadla a já zůstávám s Američany. Hraji kulečník s malou Rowovou a slečnou Laddovou. Potom si sedáme za sloupy vpravo. Paní a slečny Robensonovy, paní Winslowová se synem, pan a slečna Laddovi, obě Rowovy, pan West, který požádal, aby mi byl představen, plavovlasý a nevýrazný Angličan, pomačkaný, celkem ujde. Pan Jurybarren, který trochu připomíná Feduse, ale je mnohem opičtější než Fedus. Markýz de Puente, pan Clark: to je náš koutek. Hrabě, vážný a vytrvalý, mi dvoří. Gericke se nepřibližuje. Papari dvoří krásné Polce a baví se s malou Davignonovou. Ale i bez nich jsem velmi obklopená. Před pár dny jsem viděla kolem slečny Robensonové roj mladých mužů a záviděla jsem jí; dnes to bylo totéž kolem mne. Robensonová a několik Španělek sedících výše se na mě dívaly s úžasem.
Než jsem vyšla, podívala jsem se do zrcadla: nohy božsky obuté v botičkách s černými pásky, bílé šaty se stříbrem ušité s tím zvláštním štihem, jaký umí dodat jedině Laferrière — ty šaty jsou cudné; k tomu mám okouzlující postavu a paže dokonale vsazené do úzkých rukávů připevněných na koncích prostými černými stužkami, černé rukavice, žádné náramky. Malý stříbrný brožový knoflíček, aby zakryl horní sponu. Hezky učesaná, klobouk z černého filcu. Jsem růžová jako před pěti měsíci.
Narovnala jsem se, nechala volně viset paže, což zvýraznilo mou postavu, položila jednu ruku přes druhou a podívala se na sebe.
Nikdy jsem neviděla dokonalejší toaletu co do jednoduchosti, elegance, originality, cudnosti a půvabu. Nikdy jsem neviděla elegantnější a graciéznější siluetu.
Dina, podívej se, a říkám: Viděla jsi kdy něco elegantnějšího a cudnějšího, všechno, od bot až po klobouk?
— To je pravda, řekla.
Nepotřebuji její souhlas, vím, co vím. Podobala jsem se lilii.
Ne že bych se sama považovala za tak krásnou — nejsem tak hloupá, abych věřila něčemu takovému — ale obdivuji dokonalost svého oblečení. A naštěstí jsem dnes večer růžová. Jak jsem čekala, neopomněla jsem udělat dojem. Ty ostatní jsou vedle mě kuchařky, všechny ty dámy se zahradami na hlavách a obchodními domy na tělech. Mých nohou si všiml úplně každý.
[Na příč stránky: Je jisté, že mi nikdo nemohl dát méně než sedmnáct let]
Na začátku jsem hodně tancovala a to já jsem tance zahájila. Kolem jedenácté jsem přestala a posadila se vpředu vedle malé Davignonové na venkovní lavičku. Vedle na pohovce byly ostatní Davignonovy, Polka, hraběnka Merjeewská a Dina.
Gericke si povídá s hraběnkou a přichází mě pozdravit. Vypadá zoufalý.
Chtěla jsem, abychom šly domů, ale čeká se na odchod princezny Markéty. Muzikanti odešli a začínali jsme se nudit, když někdo navrhl hrát slepou bábu. Všichni naši jsou jediní, kdo zůstali, kromě Gerickeho a Paparinocerota, jak ho Gericke nazývá, kteří odešli brzy. Hrajeme několik minut, když se otevřou dveře a objeví se princezna. Sedím sama na lavičce vlevo, zatímco všichni naši uličníci se tísní na pohovce vpravo, [Škrtnuto: jedni stojí, druzí sedí.] všichni stojí.
V čítárně cestou ven potkávám Ladda a Clarka. Uléhám ve tři hodiny.