Středa 22. července 1874

Odjezd dívy, požíračky srdcí.
Gericke se zeptal mámy, zda je Tanlay přítelem paní Toutàfait, co si o tom myslí. Máma mu řekla, že je to dobře možné. Pak se zeptal, proč si ho nebere úplně — pak: Ó! To je pravda, já jsem ji tedy políbil... Tu se zastavuji, nemohu říci, kde ji políbil.
Probouzím se v jednu, točí se mi hlava — tohle je naposledy. Takhle se ničím.
Jdeme na nádraží vyprovodit Basilévitchovou (šedé šaty) — uprostřed stoupání potkáváme markýze, hraběte, Papu a Gericka. Už odjela — jsme karabiniéři.
Mimo jiné se mluvilo o švadlenách:
– Ale proč se obracíte na zdejší švadleny, paní? řekl Papa.
– Ach, pane, je to nutné — dlažba ve Spa si žádá neustálé opravy lemů sukní, odpověděla máma.
– Ale Dušenko to přece nepotřebuje, řekl Gericke a dotkl se holí spodku mých šatů, čímž je trochu nadzvedl.
– Barone, barone! zvolala máma rozhněvaně — co děláte, to se nedělá! Viděla jsem vás to dělat dámám, které to chtějí strpět, ale se slečnami jsou takové způsoby nemožné!
A vzavši mě pod paží, [Škrtnuto: otočila svou turnýru] odešla celá zuřivá, a pak rudá.
Myslím, že to bylo zasloužené — příliš se zapomínal, bylo třeba něco, co by ho vrátilo na místo. Bála jsem se, jak rozzlobeně to máma řekla. Pánové nás následují se sklopenými hlavami a my kráčíme vedle Diny s markýzem a klidně si povídáme o všem možném, jako by se nic nestalo. Gericke velmi nesměle přijde vedle mě a mísí se do konverzace, stále nesměle. Mám tak dobré srdce, že je mi za něj trapně.
Všichni spolu jdeme na koncert, a aniž bychom si sedly, necháváme markýze u jeho markýzy a hraběte u matky (žárlí na Gericka) a stoupáme k Annette et Lubin.
Princezna Markéta, manželka prince Umberta, sedí na lavičce na konci aleje. Předevčírem jsme u La Géronstère viděly hraběnku z Aquily, jejího syna a snachu.
Výstup probíhá klidně, máma vede zcela prostou konverzaci. Gericke stoupá přímo, dělám totéž. Šplhám jako opice, chytám se trávy a větví a opírám se o baronovu hůl. Stoupal přede mnou. Bylo to tak prudké, že nakonec se mi točila hlava a cítila jsem bušení jako buben uprostřed zad. Baron se chová slušně jako Tanlay. Sedáme si na lavičku, abychom je počkali — žádá mě o dovolení otřít mi botky, dovolení, které mu uděluji, ale na jeden můj pohyb odpověděl jiným pohybem, který chtěl říci:
– Ó, slečno, uklidněte se, jak si můžete myslet něco takového!
Mluvíme o Nice, o společnosti v Nice. Nepřicházejí. Tak vstáváme a pár kroků odtud je nacházíme sedět na jiné lavičce — čekají na nás.
Na vrcholu pijeme mléko, konverzace je prostá a strohá, pánové vypadají jako mouchy v zimě. Mluví se o mé tetě — máma říká, že si je jistá, že by se baronovi líbila a že by se on líbil jí. Mám tu hloupost, že ukazuji, kolik mám zkušeností ve věcech — ve dvoření, nechci říkat milostných. Tiše se diví, a máma víc než ostatní. Sestupujeme — Dina chce skákat a poskakovat jako laň; když jsem stoupala, stoupala jsem důstojně a přirozeně, ale ona se rozohnila a myslí si, že je motýl.
Máma zůstává pozadu a Gericke nás doprovází až k Pouhonu.
Choval se dokonale, ale nuceně. Obávám se, že ho urazili. Jsem taková hloupá — je mi trapně za druhé.
U Pouhonu se koná rada o zítřejším výletu. Je nás osmnáct: markýza, hraběnka Guiriniová, máma, Davignonová, Josefína, Jeanne, slečna Foligno, hraběnka Merjeewská, slečna Witoslawská. Hrabě Guirini, hrabě, Paul, Walitský, pan Foligno, pan Witoslawský.
Já, Dina a Papa jedeme na koni, vyrazí se mezi osmou a devátou. Máma Gericka velmi zvala, ale on sklopí oči a říká, že to není možné, že musí jet za tetou.
Všichni jsou zarmouceni odjezdem Basilévitchové. Jdu s Paulem do jízdárny a objednávám naše koně. Přijel pán, který vypadá zajímavě.
Při obědě u Laekenu máma říká, že teprve od známosti s Basilévitchovou začíná pozorovat muže. Tedy že je viděla a znala, když jí byli představeni, a když je poznala v salónu, ale že teprve nyní je rozeznává a pozoruje na ulici.
Faktem je, že je tu spousta mužů.
A v Badenu bych nikdy nebyla poznala Hamiltony, kdyby [Škrtnuto: mi to nebyli řekli] — jednoho rána jsem se procházela s Dinou a vešla do restaurace a tam vidím strašáka, netvora v bílých holinkách s červenými manžetami, v kostkovaném klobouku, děsivé masy. A ten netvor přišel a začal křičet, aby mu servírovali humry, foie gras atd. Podívejme, pomyslela jsem si, jak tenhle mužik cpe. Tak jsem se zeptala a řekli mi, že je to opravdový mužik, strašák. — A kdo ti to řekl? říkám celá dojatá a nesměle. Ach, nečekala jsem to štěstí, že o něm uslyším mluvit. Je to jediný muž, kterého jsi mi ukázala.
Ale já ti je ukazuji všechny, říkám ještě, pak — Podívej, je tlustší než Řek, ale mnohem lépe stavěný.
– Ó, to je nápad!
Máma říká, že jsem zamilovaná do Gericka. Podívejme se, tak malinké srdce, a Gericke se tam vejde. Nejsem zamilovaná do Gericka — a chtěla jsem říci, že mé srdce je velmi velké.
Ta řeč o vévodovi mi přináší všechny vzpomínky na Bádensko a Nice, trpím; schovávám tvář do dlaní, abych se vzpamatovala, jako bych silným stisknutím hlavy bránila myšlenkám uniknout, rozptýlit se a dovést mě skoro k šílenství!
Po obědě strávíme u markýzy hodinu. Losuje se, kdo pojede v bryčce a kdo v přídavném voze.
Když znovu vycházíme do kasina, paní Lausbergová podává mámě krabici a vizitku. Slyším, ještě nahoře na schodech:
Tak, Mussjo, Gericke ti poslal dárek.
Myslela jsem si, že se žertuje, ale dole skutečně vidím vějíř a vizitku, kterou přikládám. Nemohu věřit svým očím ani uším, nemohu tomu rozumět, rudnu a vyjadřuji své překvapení na všech tóninách.
Velmi pěkný vějíř ze světlého vyřezávaného dřeva a plátna s květinou a dole M. B. namalované z pomněnek. Je to rozkošné a nepochopitelné. Jak a proč dostal Gericke nápad dát mi vějíř.
Mám teď dva — velký černý a tento, skoro tak velký jako ten druhý.
Nemohu nic pochopit,
nemohu nic pochopit,
ale kdo za tím něžným nápadem
je, to bych ráda věděla.
Árie z Bílé paní.
Jdu do kasina v šedých šatech a klobouku — a s vějířem. Je to můj první dárek. Podívej se, vidíš, dárky a vějíř, po kterých vzdycháš, říká mi máma. Všichni se diví, že nás vidí bez velkých toalet — jen Dina je v černých šatech od Wortha. Laferrière je mizerný vedle Wortha. Jen On. Dina si ty šaty oblékla kvůli baronovi, když Basilévitchová odjela. Tuto poznámku jsem neudělala já, ale máma. Ples je velmi živý. Tancuji tři nebo čtyři tance. Jdeme do kanceláře Kirshe. Máma, Dina, já, de Jahal, Witoslawský, hrabě, Řek.
Gericke se schovává a nepřichází. Procházejíce prostředním salónem, držela jsem vějíř v ruce a byla zavěšená do Walitského. Gericke seděl s nějakým pánem u stolu.
„Je to rozkošné, barone, opravdu velmi milé."
– Co to je?
– To nic, opravdu nevím. Zkrátka přerývaná slova bez smyslu, jako vždycky.
Nevím, proč nás nepřišel pozdravit. Máma říká, že:
Je to opravdu poprvé v životě, co se dvoří slečně, a vyděsil se vlastní smělosti.
– Nedvoří se, říkám. A copak? Jistě.* Ale o to nejde.
Jsem tím dárkem okouzlena. Je to můj první. Řek, který ho nepochybně šel s Gerickem kupovat, říká, když ho vidí:
– Jaký krásný vějíř, smím se podívat?
To je od barona, vy to ostatně víte, říkám a podávám mu ho.
Polák žárlí na Gericka. Jaká ošklivá, vychytralá, přetvářivá, záhadná, problematická povaha.
[Škrtnuto: Cestou] Při odchodu v půl jedenácté máma říkala Řekovi:
– Ubožáčku, vy jste smutný, atd.
– Pokusím se vás potěšit, pane, vyznamenáním — a připjala jsem mu do klopy kokardu z kotiliónu, kterou máma odnesla od Kirshe.
Ukazuji se tu dosti koketní — znají mě (právě jsem z ulice zaslechla slovo, na konci knihy) takovou. Koneckonců, na tom není nic špatného.
Doma zpívám romanci, ze které šílím už týden: „Vždycky se vrací."
Seznámila jsem se s Robensonovou přes slečnu Rowovou.

Poznámky

Pozn. překl.: Narážka na Offenbachovu operetu — karabiniéři vždy přicházejí pozdě.