Úterý 21. července 1874

Máma chtěla jet obědvat k La Géronstère, ale prší. Basilévitchová je u nás, když přijdou botky z Paříže. Vstupují Gericke a Řek. Vyhrávám sázku — vyhrávám ji až příliš, protože ty botky mi dělají nohu jako u miminka. Gericke uzná jako všichni, že mám pravdu. Obléknu dlouhé šaty a chodím jako Robensonová — a sama vidím, že mám pravdu. Hrabě je tu, je u nás od dvou, hrál na piano, Walitský taky, já taky, před příchodem celé té společnosti. Ty střevíčky mi poslouží v Nice, jsou rozkošné.
[Na okraji: Řek mi navlékl rukavice a Gericke náramky — hrabě odešel žárlivý.]
Nejdeme dál než na alej místo k La Géronstère, ale překvapí nás déšť. Vešla jsem do divadla s Basilévitchovou, Paulem a Řekem, abychom vybrali lóži. Řek bere lóži pro Basilévitchovou. V kavárně vidíme Gambarta. Ve čtvrtek jdeme s ním pěšky do jeskyně v Romanchy — objednala jsem si na tu procházku oblek.
Do divadla se parádíme, máma je krásná a velkolepá v červených šatech. Jsem velmi dobře účesaná — můj účes, ale opravdu velmi dobře; růžové šaty. Bez rukavic. Zabíráme tři lóže; vedle sebe — v první já, Basilévitchová, Řek, v druhé máma, Dina, polovinu času matka hraběte, Gericke, hrabě, Paul a Walitský cestují, ve třetí markýza. Naproti lóže Merjeewských, vedle markýzy Witoslawští, v orchestru Gericke, Paul, španělský vévoda a Haristoff.
Hrají „Risette a Koketku", kterou tu mají tak rádi. Málo jsem slyšela — poslouchala jsem Řeka a Basilévitchovou, říkal jí nejněžnější a nejpalčivější věci. Co do očí a výrazu — to se nedá ani říct! Vévoda se k ní přiblížil, dívá se na ni jako na ženu za nic a dělá na ni oči, jak se dělají na... Zatímco ona s ním mluvila, Řek mi říká:
– Slečno, co se tu děje, je podivuhodné, ale velmi podivuhodné — je to komedie!
– Víte, co ten pán právě řekl paní?
– Nu, co?
– Znenadání, vida ji podruhé, řekl jí: Miluji vás!
– [Škrtnuto: Co on] Opravdu to řekl?
– Ale ano, právě teď.
– A co je na tom špatného? Je to velmi přirozené — vy jste to také řekl, proč by to neřekl on?
– Ale já jsem ji viděl častěji, znám paní. Ostatně, já jsem to neřekl.
– Slyšela jsem.
– Mluvil jsem tišeji, věda, že slyšíte — že tak dobře slyšíte.
– Ne, nic jsem neslyšela — hra je velmi zajímavá, ujišťuji vás.
– Slyšela jste. Ale co si myslíte o tom pánovi?
– Mně, pane, by si něco takového nikdo netroufl říct.
– Proč právě vám?
– Protože... Nechci říci tolik, kolik bych mohla.
Máma tu ženu ve společnosti uvedla — a ona si přivlastňuje všechny. Ještě včera řekl Body vulgárními slovy to, co já často říkám mámě — řekl, že slečny musí vytvořit federaci, aby tu ženu vyšachovaly. (Zuří proti ní), že zabírá všechny kavalíry atd. atd. Ubohý Gericke, jak je trpělivý. Čeká — zítra odjíždí prý k tetě do Maastrichtu, ale ve skutečnosti odjíždí s Basilévitchovou. Je na řadě. Řek pojede taky do Ostende. Dívala jsem se na mámu, která byla tak krásná! A na tu druhou, která nebyla krásná vůbec.
Gericke se mi líbí, ale jeho způsoby ho ničí. Gambart k nám nepřišel. Dina zčervenala, když vešel do divadla. Máma mi v tajnosti řekla, že dnes toho řekl tolik, že se sám vyděsil, jak daleko zašel.
Hájím Gericka a máma se na mě usmívá, jako by chtěla říci, že se mi líbí — ale protože nepopírám, že se mi líbí, a říkám, že se mi tu ze všech líbí nejvíc, neškádlí mě. Říkám jen pravdu.
Napůl jsem okousala růži a pak ji dala hraběti. Pak jsem toho litovala, když jsem ji viděla v jeho klopě. Gericke — neřeknu, že žárlil, ne, nejsem pro něj nic — ale pocítil, že někdo dostal růži, a nebyl to on.
Basilévitchová [Škrtnuto: ta] mi představila španělského vévodu. Ta cudná holubice nemohla jít domů sama s Řekem — prosila nás, abychom ji doprovodili, což jsme udělali. Poté co jsme se s ní rozloučili, rychle jsme odešli. Řek nás dohonil v běhu. Tu máma říká Dině, která je už na balkóně:
– Vidíš, Dino, jak jsme laskavé — my, dámy, jsme doprovodily dámu a pána, a včera nás nechali odejít samotné, tři dámy samy. — Řek neřekl ani slovo.
Zůstáváme u mámy a povídáme si o dnešních událostech.