Čtvrtek 23. července 1874

Budík zvoní, když jsem vzhůru v půl osmé. Všichni jsou ve špatné náladě. Byly potíže kvůli koním. Markýza je taky nevrle naladěna. Mluví o Gambartovi s hořkostí a říká, že ve městě se mluví, ale „ta děvčata nepotřebují nic." Stará čarodějnice!
Můj kůň je špatný, neumí klusat a jedeme ubohým tempem. Bála jsem se, že se Papa s námi bude nudit. Mluvil o baronovi — je comme il faut, distingovaný, ale je třeba mu odpustit jeho způsoby, všechno dělá z nevinnosti, bez postranních úmyslů, říkal. Odpověděla jsem mu na to, že to je pravda, a že kdyby se na něj dívali jinak než jako na rozmazlené dítě, jednali by s ním jinak.
Kůň mě mučí, jsem nadšená, že jsme dorazili. Lituju lidi z bryčky — nebyl tam nikdo zajímavý, skoro žádní páni a dámy jako prach. Přijíždíme do hostince, jsou potíže se vším možným — výpravě naprosto chybí soudržnost a především vůdce. Oblékáme kostýmy na prohlídku jeskyně a každý má v ruce světlo. Vchod udělal velký dojem — osoby v širokých bílých oblecích, s kapucemi, se světly, jak jdou za sebou. Brzy denní světlo zmizí a postupujeme po nerovných a kluzských trámcích, nad hlavami nesmírné černé a děsivé balvany. Ozvěna je velmi ostrá — každý se dá do řevu, což vyvolává rachot mimořádné síly.
[Vršek strany odtržený a odstraněný]
Vede nás průvodce. Co chvíli se zdálo, že jsme na konci, že už není východ, ale průvodce ukázal otvor, kterým jsme prošli, a ocitli se znovu v obrovské vlhké jeskyni, majestátní a děsivou.
Ale u žebříku celá společnost zaváhala. Ten žebřík, postavený téměř svisle, sestupující úzkým otvůrkem, věru nevypadal lákavě. Trvala jsem na tom, abychom šli — po mnohém dohadování jsem prohlásila, že půjdu sama, nepůjde-li nikdo. Všichni ti lidé, lomíce rukama a mávajíce pažemi, se dali do křiku, že to je nemožné, že má matka by to nedovolila, že je to hrozné, že to je smrt, že nikdo nepůjde. Pak viděli, jak v klidu začínám sestupovat vstříc smrti a hrůze — dali se do proseb, do řevu, bučeli a sténali, zuřili a zoufali si, když mě viděli zastavit se uprostřed sestupu, klidně se opírat o ten hrozivý žebřík a smát se jejich strachu. Smála jsem se, protože připomínali sbor druidů v „Normě", když žádají upálení. Papari atd. v tom kostýmu, s očima navrch hlavy, s otevřenou pusou, s nosem křivějším než kdy jindy, vypadal obrovský — všichni ostatní se zdáli rozhořčení, tak velký byl. Pojal mě soucit, a hlavně jsem nechtěla dělat scénu; vylezla jsem zpět a vrátila se s druidy, přísahajíce v duchu, že už nikdy nepůjdu s hrochy — lepší v rodině než v takové společnosti. Dnes platí každý za sebe. Podávala se večeře o třech chodech.
Chybí nadšení, všichni vypadají, jako by tu byli z povinnosti. Markýza se ukazuje mrzutá a říká skoro nepříjemné věci všem. Po té dobré večeři jdeme se nudit hodinu a půl na břehu řeky. Vzala jsem si šaty, protože se musím vracet s Gambartem pěšky. Mám světlou plisovanou vlněnou sukni a pánský kabátek z režného plátna, spjatý plátěným opaskem, klobouk Massa. Jsem růžová, protože jsem časně vstala. Zdání konverzace je nucené, odtažité. Paul a Walitský v dálce loví ryby. Jdu za nimi v doprovodu hraběte Guiriniho, který se mnou vždy italsky konverzuje. Polský hrabě všude následuje Dinu a bere si ji za důvěrnici svých záhad. Přicházejí k nám. Dina si nasazuje motýlí výraz a notně si namočí kalhoty, jak ladně přebrodí potok. Byla bych k hraběti lepší, kdyby přišel jako prosebník, ale chce být zajímavý, tajemný, říká slova, která neslyším, nebo dělám, že neslyším. Vím, že není nic zraňujícího než ztracené slovo. Máma a všichni mi říkají, že mě milují. Nemohu tomu věřit, protože mi připadá, že nejsem dost dobrá, aby mě někdo miloval. Popírám to, protože kdyby hrabě změnil
[pravý roh strany utržený: názor, budu poníže... Prší, prší krásn... chystáme se na návrat. Na... Nasedala jsem do kočáru, tu přijíždí Gambart a plna radosti zůstávám s ním. Večer mi vyprávěli, že... Polák byl zuřivý a netajil to celou cestu.]
Naneštěstí Gambart za sebou vleče svou suitu — Kirshe, Godefroy, Malézieuxovi a zpěváka Bouhyho. Nepřicházeli — doufala jsem, že už nepřijdou, vystrašeni deštěm — ale přišli, ve chvíli, kdy jsme se chystali odjet.
Kirsh a ten druhý muž do jeskyně nejdou. Vyprávím Gambartovi scénu zoufalství. „Tentokrát půjdeme až na konec, tam je to [velmi] zajímavé, s vaší společností půjdeme dál," říká.
Kráčím za ním a trochu dál následují Body, Malézieuxová, Godefroy. Paul Malézieux se vyděsil a vrátil se hned ke vchodu.
Sestupujeme po hrozném žebříku — teprve tam začínají [Levý roh strany utržený: ...jí nejlepší... ? Jsou to... y lokomotiv] protože berou špinavou vodu a vracejí ji jako páru, zázraky, nemožné průchody, kde se člověk škrábe po čtyřech stísněný z obou stran. Sestupy, kde na jedné straně je skalní stěna, na druhé řeka — úzké, strmé, černé a kluzké. Ale vidím i jeskyně nesmírné výšky, kde stalaktity tvoří podivné útvary — tu Pannu a Dítě, starce s dlouhým vousem, tu kajícnou Magdalénu, celé kostelní varhany, tu palmu, nesmírné květinové pole, neobyčejné listy, rozvěšené prádlo, záclony k posteli. Listy a záclony jsou průsvitné — zastavila jsem se, abych viděla průvodcovo světlo ozářit tyto divy. Schody, skály, které jako by se dotýkaly stropů pokrytých hroty jako zmrzlá voda v zimě na okraji střech, třpytící se jako diamanty.
Chvílemi jsme byli na vrcholu hory, chvílemi na dně propasti, do které jsem hleděla z výšky té hory.
Lidé za námi bez ustání křičeli ó! a ach!
Kráčím tak až na konec — obdivuji, žasnu a klouzám.
V jednu chvíli jsem ucítila, že klouzám, že spadnu — zachytit se, nebylo se čeho, křičet by bylo hloupé — tak jsem se s naprostým klidem nechala sedět, čímž jsem zabránila svému pádu do vody. Jindy se můj deštník málem skutálel do řeky.
Jeskyně končí jezerem, ne širokým, ale hlubokým — házeli jsme do něj kameny. A končí vůbec? S lodí by se dalo pokračovat, ale neměli jsme. Vracíme se — a ani to tak nevypadá. Byla jsem velmi překvapena, když jsem se ocitla zase nad slavným žebříkem, aniž bych po něm vylezla. To proto, že jsme sestoupili, a pak jsme vystoupali jinou cestou, aniž jsme si toho všimli.
Naneštěstí nedokážu tu jeskyni dobře popsat — tak ráda bych později našla přesný popis toho, co jsem viděla. Vím, že jsem mnoho obdivovala, ale jsem si jista, že v okolí jsou jeskyně mnohem podivuhodnější, nemluvě o jiných zemích, kde jsou divy, vedle nichž by zdejší jeskyně vypadala jako nic.
Ostatně je ponižováním svrchovaných děl vnucovat jim naše schválení.
Kráčím s Gambartem a Bodym navzdory drobnému dešti. Jsem mokrá a zablácená. Poté co jsme vystoupali a sestoupili z hory, na kterou jsem se dříve — jen dříve — dívala, nalezli jsme kočáry. Gambart řídí, vpředu Body, vzadu zpěvák.
Cesta zpět byla obdivuhodná. V jedné vesnici Gambart vytáhl z postele bílou přikrývku a z podlahy koberec. Koberec dali ostatním a do přikrývky zabalili mě a Gambarta, připjali ji špendlíky. Můj malý deštníček nechránil klobouk, který v dešti začínal nabírat nejrůznější tvary.
Smála jsem se a obdivovala neohroženost starého Gambarta. Smál se také a srovnával nás s „Pavlem a Virginií".
Vracím se v hrozném stavu, mokrá a zablácená — sotva jsem se v salónu svlékla, klepe se, je to Řek. Prchám, ale vracím se v máminých šatech. Ale místo abych si lehla a odpočinula, převlékám se — navlékám saténové botky s přezkami, šedé šaty, černý klobouk a jdu do Redoute s mámou a Dinou.
Vyprávěla jsem a ostatní vyprávěli o zázracích, které jsem vykonala, a dívala jsem se na sebe s úžasem. Tancovala jsem.
Baron se nepřibližuje, nezve k tanci — jsem dotčená, jak by to bylo s kýmkoli jiným.
Vskutku — má matka, Dina a já nic nemáme. Moje matka je žena duchaplná a zkušená, stále velmi krásná, ale ve společenské konverzaci je nula. Nerozumí ničemu, co jí muži říkají, velmi často neslyší. Dina je hloupá, [Nad řádkem: není hloupá vůbec] a já — já jsem příliš mladá. Hle tři osoby, které nic neznamenají.
Teorii znám obdivuhodně, lépe než kdokoli, zvláště umím vyprávět, jak se má být a co se má dělat — ale nevím, zda bych uměla praktikovat své krásné zásady.
Máma zůstává s Řekem — chudák Řek, mluví marně, moje matka je skála, nic nechápe.
Zůstávám na balkóně, kde se ke mně přidá Dina. Začíná tím, že říká:
– Jak jsem ráda, že si myslí, že jsem zamilovaná do Gericka...
– Pozor, drahá, chcete odvrátit podezření tím, že sama šíříte pověst, že se říká, že jste do toho pána zamilovaná. To já znám, znám všechno, žádné hlouposti se mnou. Rozuměla jste?
Nicméně jsem s ní o Gerickovi mluvila, protože jí to dělá radost. Ten chlapec se jí líbí — je zasněná, schovává tvář do dlaní, nasazuje si melancholické výrazy. Všechny příznaky lásky má. Myslím, že poprvé.
Gericke se za poslední týden hodně změnil — od odjezdu Basilévitchové nebo od máminého pokárání se nám vyhýbá. Walitský říká, že se z něj stal pomatenec — pobíhá, sklápí oči.
Předtím se skoro nikdy nedíval do očí a nyní je to ještě horší. Přiblížil se jednou dnes večer, nebo spíše ho zavolali, pak zůstával s dámami ze svého hostinského stolu. Máma myslí, že ho urazila, ale vpravdě to bylo nutné.
Jinak mě velmi mrzí, že jsme ho ztratili.
Dostala jsem rozkošnou odpověď od Berthe.
J[eho] M[ilost] v[évoda] z H[amiltonu]

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „However."
Pozn. překl.: V originále anglicky: „H[is] G[race] t[he] D[uke] o[f] H[amilton]" — Mariin tajný kód.