Čtvrtek 16. července 1874

Máma, Dina a Walitský odjíždějí do Lutychu.
Paní Basilévitchová mě bere s sebou — je dětský ples.
Příliš tvrdě pokárala Gericka — nebo spíš myslím, že je ten chlapec žárlivý a zamilovaný do krásné vousaté, faktem je, že od včerejška je melancholický, vypadá nešťastně, roztržitě, a dnes se na Basilévitchovou mračí a odchází s Paulem. De Tanlay je s námi. I Basilévitchová předstírá melancholii, říká, že je ve špatné náladě, že se nudí. Tanlay bere košatinku a jedeme — já řídím vedle dívy, Tanlay vzadu a Koukourikan vpředu. Necháváme vizitky u Vivianových, de Tanlay donesl vizitky manžela... a u Gambarta. Objíždíme fontány. Řek je nerozhodný, paní se tváří nervózně a znuděně, de Tanlay s upřeným pohledem mlčí. Jak je zamilovaný! Snažím se s ním mluvit, abych rozmluvila ostatní. Řek se paní vyznal, ale protože vidím, že Tanlayovi bude lépe, bude-li mlčet, nechávám ho;
Mluvili jsme o Berthe a... a o Hamiltonech. „Vévoda z Hamiltonu, velký přítel Berthe,“ říkal. Zčervenala jsem, ale byla jsem k němu zády.
Dozvěděla jsem se od něj, že Carlo za války sloužil v pruské armádě. „Tlustý vévoda je hodný chlapec, ale ten druhý je Prus!“ řekl Tanlay. Všichni mu říkají hodný chlapec. Neopomněla jsem říci, že je ošklivý a hrozný.
U La Géronstère vystupujeme z kočáru, všichni mlčí — paní chřadne, Tanlay trpí, Řek je nerozhodný, já pozoruji.
Jdu se podívat, zda se naši nevrátili; pak večeřím s Basilévitchovou v hotelu des Etrangers, v odděleném pokoji. Jí se dobře, pan Basilévitch je dobromyslný člověk, má vtip, ale vypadá jako Meneláos. Paní s ním koketuje, dělá na něj oči: „Jeane, drahý Jeane, jsi nejlepší ze všech mých kavalírů“ — a stokrát opakuje, že je ve špatné náladě. De Tanlay má okouzlující konverzaci — když mluví, člověk se k němu cítí přitahován. Vypadá tak hodně, že ho pokládám za špatného.
Má prý zdědit jeden z nejkrásnějších zámků ve Francii. Je plný citu a dobroty — člověk jako by viděl románového hrdinu. Po večeři
napříč stránkou
Nemohu se ubránit smíchu, když čtu těchto čtyři pět řádků.
Zapomněla jsem říci, že jsem včera uzavřela sázku s Gerickem — nebo spíš jsem mu chtěla dokázat, že Robensonová má falešnou nohu, to jest dvojité podpatky atd. — a včera večer jsem napsala Ferrymu, aby mi poslal pár stejných botek. Nechci, aby někdo měl hezčí nožku než já — a hlavně to nechci slyšet.
Po večeři jdeme na hudbu, pan a paní Basilévitchovi zavěšeni, de Tanlay konverzuje se mnou. Poté co jsme se předvedli před všemi u sedadel, jdeme na alej, do hovoru se zapojí všichni. De Tanlay vypravuje, jak byl ve válce, pak vyjadřuje vznešené myšlenky o náboženství — myšlenky dobré, myšlenky pravdivé. „Je radost slyšet takové myšlenky,“ říkám — myslela jsem všechno, co jsem říkala, a to se nestává často. Jeho konverzace mě uchvacuje — zdá se mi tak dobrý, rusky to lépe vyjadřuje, co jsem chtěla chci říci. Hle, výtečný muž. Neobdivuji jeho tvář, ale mluví tak dobře, zdá se tak hodný, má tak vysoké a tak dobré myšlenky o všem. Jak sám u stolu říkal, jsem si jistá, že by byl výborný manžel. Tak milující, tak něžný — jedním slovem je natolik výtečný, že nemůže být pravý, a k svému zahanbení ho pokládám za pokrytce.
Máma nás zastihne, jak ještě sedíme pod stromy. Jdeme do kasina. Basilévitchová si zařídí rozhovor beze svědků, než tam půjdeme. Je možné, že ji de Tanlay miluje? Je-li tak dobrý, jak vypadá, nemůže milovat tuto ženu — a přece se na ni nepřestává dívat, někdy při pohledu na ni zkamení a nic neslyší a nic nechápe. ale Je přítelem manžela, bývá s ním často. Vypadá, že tu ženu zbožňuje.
Škoda.
Ubohý baron je smutný — řeknu mu to a on mi odpoví hloupost: „Dejte mi ruku, abych ji políbil, a budu šťasten.“ To dokazuje, že je nešťasten. Pak říká, že má melancholickou povahu, že je velmi nešťastný, že se nutí k veselosti atd. Je takový kvůli ní? Lze takhle milovat? Je žárlivý, je špatně ubožák; je mi ho líto. Ptám se, proč tu ženu milují — rozhodně ne pro její krásu! Připomíná jakoukoli osobu která se zrca... odraženou v očích psa nebo v lžíci tak, že nos vyčnívá. Navíc má vousy jako Boutowská, líčí se, odstraňuje si chloupky, čímž má na bradě odpornou kůži. Špatně stavěná, její poprsí je — řeknu něco neslušného, je to výraz kněžny Galitzinové — její poprsí (stydím se) je jako prázdná peněženka s desetníkem na konci. Nemá vlasy. Je pravda, že je elegantní, a oblečená vypadá velmi dobře.
Její největší kouzlo je, že je to dáma ze společnosti, která se chová jako dáma z polosvěta. A to je vše.
Představili nám barona Fargera, tajemníka belgického velvyslanectví ve Vídni.
Po večerní společnosti jdeme na zmrzlinu.
Zpívala jsem u sebe doma, sběhl se dav, tleskali — zuřím. Walitský řekl těm drzounům pár drzostí.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩