Neděle 12. července 1874

Zdálo se mi, že mě chtějí zavřít do zámku — běžela jsem, skákala přes zábrany, sbíhala po schodech, lstí mě dvě ženy znovu zavřely, dorazila jsem k zábraně, kousla jsem jednu z nich do lýtka, nemohla jsem ani křičet, ani přeskočit zábranu a utéct — volala jsem tedy ze všech sil na pána zámku: Princi, princi, smilujte se, princi, princi! [Škrtnuto: Našla jsem ho] Pánem je Blackprince, nacházím ho ležet na posteli, prosím ho, sotva odpovídá, volám ho znovu, říkají, že odjel; sestupuji do stájí, je tam a odchází, běžím, mizí, jako by ani neslyšel mé prosby, běžím, chtějí mě dohonit, křičím, dech mi nestačí, vyhrožuji, chci skočit a nemám sílu, jedna z těch žen mě málem dostihne — zachvěji se a probudím se.
Snídám ve dvě a jdeme s markýzou na výstavu růží (růžové šaty, klobouk Massa, které [Škrtnuto: všichni] de Tanlay, Gericke a Koukourikan obdivují), jež se koná v bývalé herně. Na zahradě hraje hudba, nacházíme tam Basilévitchovou, Eristoffovou, de Tanlaye a Gericka.
Odtud do parku; de Tanlay s Basilévitchovou se ztrácejí. Polák k nám chodí desetkrát denně. Neříkám mu nic než nepříjemnosti a ukazuji mu jen pohrdání.
Chtěly jsme obědvat v Orange, kde obědvají Basilévitchová, její manžel, de Tanlay a baron. Ale výletní vlak — a pak: lidé z Lutychu a Verviers zaplavili všechno.
Dnes je noční slavnost na aleji a jakási soutěž pěveckých sborů a hudby. Obědváme ve Flandre.
Večer na aleji, v kavárně — Paul a baron, který vstane a přijde k nám, sežene nám v tom obrovském davu sedadla a zůstane s námi celý večer.
Basilévitchová a Tanlay sedí o tři řady dál.
Zpočátku jsme se smáli — Gericke mi říkal Dušenko a hloupá a já mu říkala imbecile, Dušenko a vy jste blázen holandsky. Teď mi připadá, že Dušenko je mé jméno. Ale brzy začne máma s ním konverzovat, mluví se o lásce, o Basilévitchové atd. — já pozorovala orchestr a celý ozářený kiosek s bedlivou pozorností; co se zpěvu týče, sledovala jsem sebemenší noty; Dina, moje důstojná žákyně, dělala totéž s nadsázkou. Neztratily jsme ani slovo z baronovy konverzace s mámou. Slyšela jsem všechno — jak vyprávěl, že se Basilévitchová nechá líbat, kolikrát kdo chce; pak prosí, aby se to nikomu neříkalo, že to je s každou ženou velmi snadné — stiskne ji silně, vezme ji kolem pasu, políbí a hotovo, je to za okamžik. Jak se ptal mámy, zda to sama nikdy nezažila; jak při záporné odpovědi se smál a nechtěl tomu věřit u ruské dámy. Jak říkal, že by to udělal i s mámou, kdyby byla sama (je to hrozné, ale bylo to řečeno tak dobře, tak ušlechtile, že ani ti nejpřísnější by se nemohli urazit) — že je to velmi snadné; v tu chvíli jsem si na okamžik přála být mámou a sama. Ne, protože on to dělá, jako by polykal bonbón, jak sám říká. Jak máma mu řekla, že v nás vidí ženy naprosto jiné, že ani já, ani Dina jsme nikdy nikomu nepsaly ani nic. Potvrdila jsem to a přiznala, že jediná hloupost, kterou jsem v životě udělala, byla, že jsem dala pramínek vlasů Rémymu. Je to poprvé, co to říkám přede všemi.
Potom mě hudba zajímá jen chvílemi. Gericke říká, že se bude dvořit slečně Rowové, aby vyvolal žárlivost Basilévitchové, protože — říká bez důvodu — ta nesnese, že ji nemiluje, a majíc jiného, chce, aby jí zůstal. Máma řekla, že se nemá zahrávat se srdcem mladé dívky; on na to, že Američanky nemají srdce a že se ostatně od dvoření mladé dívky nevzplanou. Půjdu se těch slečen zeptat, říká — jsou vaše mladá srdce schopna vzplanout pro ošklivce, jako jsem já? (nevzpomínám si přesně, jen na smysl). Ubezpečily jsme ho, že to je naprosto nemožné. Pak se mluvilo o všem. Já přitom myslela pravý opak a bála se, že ten blázen se mi stane na nějaký čas rozmarem. Myslela jsem na vévodu a ten se mi jevil tak velký a tak zbožňovaný, že jsem nebyla ani na okamžik v rozpacích. Myslela jsem si, že Gericke se může stát, jak jsem říkávala, rozmarem na měsíc — ale že ani na vteřinu, ani v tuto chvíli, ten druhý nezmění místo. Železniční trať sice pěkně kličkuje, ale celkově se počítá a značí jako přímá.
To je jako já — vévoda je má přímá trať, ale cestou klidně mohu sejít, stoupat a klesat. Ne nadarmo někdo poznamenal, že mám mezírku mezi předními zuby.
V kasinu ani noha, necháme přijít pianistu a po jedenácté improvizujeme tance.
Byli jsme tam já, máma, Dina, Basilévitchová, de Tanlay, Gericke, Paparigolo, Van Halsen, Clark, Winslow a Merjeewský, Paul a Walitský — to jsme my. Kromě nás přišly dvě Španělky, které si mě prohlížejí, a asi deset nedělních výletníků přijíždějících do Spa — měšťáci.
Když ti začali tancovat, bylo to zábavné — připomněli mi vesnické plesy z Varu a z Conte v Nice. De Tanlay navrhl je napodobit, souhlasila jsem a v mžiku jsme všichni tancovali stejně — bylo to k popukání. Ti dobří lidé nic netušili.
Gericke předstírá, že se dvoří Dině, dívá se na ni, obdivuje její nohu, která je naprosto obyčejná.
Winslow se mnou tancuje [Škrtnuto: tolik] hodně a zůstává u mě, Clark se mu vysmívá.
Zase v kavárně, jako včera — de Tanlay platí. Je milý. Posunula jsem si svůj Massa dozadu a tak mi to výborně sluší — tvář malebně zarámována tou slámou. Říkám hraběti několik drzostí:
– Víte, hrabě, mizíte, abyste na sebe upozornil, a místo toho se na vás úplně zapomene. — De Tanlay se na mě díval a myslel si, že jsou tu dva zamilovaní, kteří se na sebe hněvají. Podporovala jsem tu domněnku. Polák mě obtěžoval kvůli koni, kterého jsem mu objednala na zítřek. Odrecitoval Basilévitchové báseň, kterou sám složil.
Ale u dveří mu říkám:
– Hrabě, každý žert má svůj konec — poslouchejte mě vážně, chci toho koně zítra v šest.
– Nuže, vážně — všechen žert končí.
– Jinak se rozhněvám, a když se rozhněvám, je to nadlouho.
– Nadlouho, zopakoval hloupě.
Během těchto řečí ležela moje ruka na jeho ruce, kterou měl jako podložku — nestiskla jsem mu ji, ale docela tiše jsem svou ruku stáhla a odešla.
Nesnáším ho, skoro ho vyháním a pak jsem nucena být na okamžik hodná, abych ho mohla znovu nesnášet.
Doma Paul vypravuje, že mu všichni, které zná, mluví jen o mém pasu a mých nohách. Že Robensonová řekla, že je hřích je neukazovat, že si musím nechat ušít lovecký kostým. Ladd je do mě zamilovaný, říká Paul.
I malý markýz del Puente mluvil o mých nohách a pasu. Prostě všichni.
Na tom není nic divného (odpusť mi Bůh mou pýchu — myslím si to, raději to napíši) — mají pravdu, mám krásný pas, mám nádherné malé nožky, jak se říká.
Než jsem napsala deník, napsala jsem tento akrostich, který tu opíšu:
C Canaille a ďábel,
H Hrdina, milý;
A Adroit, laskavý.
R Rozesmátý u stolu.
L Lehkovážný, všude slavený,
E Enfant gâté — rozmazlené dítě,
S Se kráse podrobený.
Máma dnes při obědě složila toto:
*Náš baron je krásný,
pro srdce nebezpečný,
je něžný, dobrý,
leč o ženskou lásku nedbá ani zbla.*